Vzpomínka na Martina

Vřelost, otevřenost a smysl pro krásu

Když vzpomínám na Martina, napadají mě slova vřelost, otevřenost a smysl pro krásu a hloubku.

Od našeho prvního setkání mi na něm byla moc sympatická přátelská a laskavá otevřenost, která se mu zrcadlila v jeho vlídných, až dětsky radostných očích. Jeho grafická tvorba pro Maitreu mě pravidelně uváděla v úžas a dělala mi velikou radost. Pro mě byl jeho cit pro estetično, soulad tvarů a barev a vystižení smyslu tématu výjimečný. Jeho díla měla styl, inteligenci, odvahu, a ještě něco nepopsatelného navíc, tak jako on.

Martine, tak Ty už víš, jaké to tam je. Strašně moc brzy, bohužel. Děkuju Ti za všechna milá setkání.

S láskou Zuzka

Dětská radost

Měl jsem moc rád Martinův šťastný úsměv plný lásky a dětské radosti, který měl na své tváři vždy, když jsme se potkali.

Antonio Koláček

Cesta světla a barev

Sbalil jsi to tak nečekaně. S očima rozšířenýma údivem hledám smysl tvého odchodu a nenacházím; nenacházím ani slova… vidím však Tvou stopu, kterou jsi tu zanechal, chlape. Tak ať je Tvá další cesta plná světla a barev, kterým jsi tolik rozuměl… 

PS: Chci Ti poděkovat, Martine. Za to, kolik času jsi věnoval naší spolupráci, za to, jak se z tvých představ tvarů, barev a písem rodily obálky našich knih – ne však prvoplánově podbízivě, naopak, dokázal jsi na to vždy „kápnout“ s ohledem na poselství skryté v textu.

Ivana z nakladatelství

Voda živá

Tiše pláču a z vedlejšího pokoje hraje píseň Voda živá... pláču ještě víc a vzpomínám na Martinovo pokašlávání při grafické tvorbě a smích, vždy vřelé objetí a svého času parťáka v narozeninách... Díky Martine za vše... ale proč teď?

Míša Sachrová

Žít život naplno

Spíš než kolega to byl přítel, bratr, člen rodiny. Tenhle víkend jsme měli vzít děti a jet s nima pod stan. Každou chvilku mě teď napadne, že bych mu chtěl poslat zprávu. Vím, že se realita změnila, ale můj mozek jako by pořád ne a ne pochopit, že Martin už si to nepřečte.

Zemřel tak, jak žil… i v poslední chvíli chtěl pomáhat. Mně osobně pomohl hodně. Přijmout sebe.

Teď mi pomáhá uvědomit si, jak je důležité žít život naplno. Nikdy nevíš, kdy toho druhého vidíš naposled. Moc rád bych mu poděkoval za spoustu věcí. Tak mu to teď průběžně posílám – ať už je kdekoliv. Byl mi blízko.

A blízkost je dar.

Jakub

Lehkost bytí

Martine zdravím Tě tam nahoru! 

Lehkost bytí, kterou jsi kolem sebe šířil, hravost a laskavý pohled, to je obraz, který si uchovávám ve svém srdci. 

Díky za to, že jsi tu s námi byl... JSI.

S láskou Myš

Laskavý nadhled

Milý Martine,

to, žes umřel, jsem se dozvěděla na hřbitově. S kamarádem jsme se procházeli okolo hrobů, četli si nápisy a já mu říkala, že na jednom rodinném máme napsáno „Smrtí láska nekončí.“ Byl odtamtud krásný výhled, tak jsem vytáhla telefon, abych si udělala fotku.

A přečetla si, že už tady nejsi.

Takže už Ti nestihnu říct, že si vážím toho, že jsem Tě mohla poznat a pracovat s tebou. Že jsem oceňovala ten Tvůj laskavě klidný nadhled, se kterým jsi mi dokázal říct, že vymýšlím kraviny, i profesionální lehkost a samozřejmost, s jakou Ti pod rukama vznikaly vážně dobré věci.

Tak Ti to aspoň píšu. Protože smrtí láska nekončí. A já Tě mám pořád ráda. Děkuju, žes prošel tímhle mým životem.

Petra

Úsměv na tváři

Martinův úsměv mě teď provázel v podvečerním Merigaru. A s Martinovým usměvavým obličejem a v pomíjivém večerním větříku bylo vše velmi lehké. Jako by tam Martin byl a usmíval se na nás. 

Petr

Odvaha být

Potkali jsme se před jednadvaceti lety v Ústí nad Labem. Bylo nám něco přes dvacet a oba jsme tam tenkrát studovali. Jednou jsem šel po chodníku a na protější straně ulice uviděl povědomého člověka. Vzpomněl jsem si, že si ho pamatuju ze společných meditací, na které jsem chodil. Tenkrát jsem byl poměrně dost introvertní, a tak jsem udělal na své poměry výjimečnou věc. Zamával jsem na něho a dali jsme se do řeči. Na kolejích jsme pak spolu meditovali jako nějací dávní bráchové.

Pak jsem ho přivedl do firmy, ve které jsem tenkrát pracoval – aby zkusil dělat obchodníka, ale už asi po jediném dni věděl, že to není ono. Řekl to šéfovi a taky mu řekl, že by raději dělal třeba grafika, ale že neumí pracovat s žádným programem. Ten náš šéf mu tenkrát řekl, ať to zkusí. A tak se Martin stal grafikem. A rovnou skvělým grafikem.

Naše životní cesty vedly vždycky nějakým způsobem paralelně. Byly doby, kdy jsme se dlouho neviděli, ale věděli jsme o sobě. Třeba když Martin odjel pracovat do Anglie. V té době jsem byl na jednom internetovém meditačním fóru. Hodně se mi tam líbily názory člověka s přezdívkou Guarada. Až jsem mu jednou napsal, že se musíme potkat. Jeho to ohromně pobavilo a odepsal mi, že je Martin. Já to bral jako potvrzení toho, že jsme se prostě měli potkat, už podruhé v tomto životě :)

Když se Martin vrátil do Česka, pracoval v reklamní agentuře. Já už byl v Maitree. Pak se nám uvolnilo místo a já se ho zeptal, jestli by nechtěl nastoupit. On chtěl. Chtěl dělat něco, co by mu dávalo hlubší smysl.

Se společnými přáteli jsme založili web advaita.cz (ten horní obrázek webu je Martinova práce) a pak ještě blog Mozaika.bloguje, ze kterého pak vznikl současný web zivotvpritomnosti.cz s články, které jsou i Martinovo dílo. Další najdete na jeho osobním webu martinbohus.cz.

Tohle byla taková naše šťastná léta. Začali jsme překládat do češtiny texty učitelů nedvojnosti jako byl Mooji nebo Jeff Foster. Tenkrát je u nás ještě nikdo neznal. Psali jsme o naší vlastní zkušenosti probuzení nedvojnosti, jež k nám přišla zázračně ve stejný čas.  Cítil jsem, jak moc jsme propojeni. Naše dcery se obě jmenují Ronja a v minulém zaměstnání na mne volali Bohuši. Takže jsme se pár let stejně jmenovali i my dva.

Martin byl obrovsky hodnej a klidnej, jako by jeho čas plynul pomaleji než nám všem okolo. Jeho duše byla z velké části ženská, intuitivní, jeho vnímání hodně obrazové, moc nečetl a raději poslouchal hudbu. Sám říkal, že nechce spekulovat nad teoriema, ale chce život raději ochutnávat. Být v přítomnosti. Nowman.

Martine, jsme stále jedno a to samé.

Joshi