Patříš k nám!

Marianne Franke-Gricksch

Publikace shrnující zkušenosti renomované německé pedagožky v oblasti systemické terapie a rodinných konstelací.

Brožovaná / 163 stran
195 Kč, v našem eshopu 175 Kč

Ukázka a obsah knihy v PDF formátu

Rodinné a systemické konstelace patří k moderním trendům v oblasti rozvoje osobnosti, sebepoznávání a psychoterapie. Německá autorka Marianne Franke-Gricksch ve své knize „Patříš k nám!“ popisuje užití konstelací a aplikaci systémového přístupu ve školách. Líčí citlivou práci s dětmi, kterým zemřel někdo blízký, s dětmi přistěhovalců a traumatizovaných utečenců, ale také s dětmi z rozvedených rodin. V systemických konstelacích se používají k vyjádření důležitých pocitů takzvané „kouzelné věty“. Název knihy „Patříš k nám!“ je jednou z těchto vět, které pro nás mají mimořádný význam, ačkoli jsme si je odvykli vyslovovat. Děti, které v systému rodiny nebo v kruhu spolužáků ztratily z jakéhokoliv důvodu vlastní jistotu, tuto větu potřebují slyšet, popřípadě popsaný pocit v konstelaci zažít.

Autorka dokazuje důležitost náhledu na dítě jako na člena různých vztahových systémů, ať již ve škole nebo doma. Popisuje, jak osvobozující a vyjasňující to pro všechny zúčastněné je, pokud děti znovu získají pocit sounáležitosti s větším celkem.

Ryze praktická část knihy je doplněna teoretickým vysvětlením systémového přístupu a představením dalších, pro pedagogy užitečných technik z terapeutického prostředí.

„…Zároveň je tato kniha jasnou a srozumitelnou příručkou pro rodiče a učitele, jak obrátit těžké i bezvýchodně působící situace k dobrému. „Patříš k nám!“ mluví k našemu srdci. Mnozí, kteří třeba do knihy jen nahlédnou, možná zažijí totéž, co já: už se od četby neodtrhnou,“ píše v předmluvě průkopník oboru Bert Hellinger.

 

Úryvek z textu knihy "Patříš k nám!"

(…) Potom jsem dětem vyprávěla, že někdy hrávám s dospělými takovou rodinnou hru. Samozřejmě, že mnozí z nich si ji hned chtěli zahrát. Vysvětlila jsem jim, že je třeba si vyhledat zástupce a postavit je, jako by se jednalo o otce a matku, sourozence a sebe sama. Potom jsem jim to předvedla na své vlastní původní rodině. Věděli už, že mám dva bratry, že má matka (tehdy) ještě žila a otec již zemřel. 

S pomocí pěti dětí jsem postavila svou rodinu. Všechny děti si chtěly zahrát některého ze členů mé rodiny. Napřed byly poněkud zklamané, protože po rozestavení zástupců už byla hra vlastně u konce.

Když jsem všech pět zástupců rozestavila na jejich místa, nastal klid a já jsem požádala jednotlivé zástupce, aby řekli, jak se jim daří.

Dívka, která představovala mou matku, řekla, že by chtěla blíže ke svému muži (postavila jsem zástupce svého zemřelého otce trochu dozadu a ona k němu natahovala paži). Byla jsem velmi smutná, již dávno jsem cítila, že se má matka připravuje na smrt. Děti nebyly schopny slova, i když se nic jiného nestalo, než že jsem pět z nich postavila na určité místo a dívka, kterou jsem vybrala za svou matku, projevila svůj pocit. Vnímaly, že se staly součástí pole, které vzniklo díky konstelaci, a cítily můj smutek.

Toho dne jsme přestali hrát a děti se ptaly, jestli by si také mohly postavit své rodiny a jestli by v případě jejich rodin mohli zástupci také projevit své emoce.

(…)

Příští týden začaly děti opět mluvit o obrazu rodiny. Některé bez vyzvání vytvářely plány nebo malovaly obrazy, jak by si chtěly postavit členy své rodiny.

To už jsem se nemohla déle zdráhat, a tak jsme jako první postavili Josipovu rodinu.

Chlapec přišel se svými rodiči z Chorvatska a jeho matka čekala dítě. Žáci chtěli postavit i nenarozené dítě, podle jejich představ by mělo sedět u nohou své matky. Josip velmi opatrně a pomalu rozestavoval zástupce na jejich místa. Vidím to ještě jako dnes. Otec a matka stáli blízko sebe, před nimi stály jejich dvě děti a nenarozené dítě se choulilo u matčiných nohou.

Potom Josip zesmutněl a řekl: „Patří sem ještě babička, ale bohužel žije v Chorvatsku.“ Vzal tedy ještě jednu dívku a postavil ji vedle matky jako babičku. Matčina zástupkyně hned řekla, že je jí mnohem lépe, když je u ní její matka tak blízko. Josipa hluboce dojalo a potěšilo, když viděl, jak tam zástupci stojí, a také to, že má teď matka babiččinu podporu, a díval se s úsměvem na nenarozené dítě. Všichni zástupci nám řekli, že stojí na správných místech a že je jim dobře.

Ve třídě se také tentokrát rozhostil na několik minut úplný klid, kterému se neubránili ani moji nejneklidnější žáci. Ukázala jsem dětem, jak se vystupuje z „role“. Josip poděkoval a zástupci se otřepali. Řekla jsem dětem, že díky protřepávání se opět dostanou do svých vlastních pocitů.

Zástupci později vyprávěli, že měli úplně jiné pocity než obvykle, a chlapec, který „hrál“ otce, říkal, že by rád věděl, jestli se Josipův otec cítí podobně, jako se cítil on. On byl na Josipa hrdý. V dětech se probudil zájem o rozdílnost v pocitech, zejména o kvalitu a rozdílnost v pocitech rodičů. Několik dětí řeklo, že dosud nepřemýšlely o tom, jaké city chovají vůči nim jejich rodiče a sourozenci.

Následoval vodopád otázek, jestli je rozdíl v tom, jak členové rodiny stojí, a jestli otec a matka stojí vždy blízko sebe. Byly to těžké otázky, protože rodiče některých dětí byli rozvedení, žili sami nebo s novými partnery, otcové několika z nich zahynuli ve válce a děti žily s matkou samy.

Řekla jsem jim, že na to nejsou žádná pravidla a že v každém z nás dřímá vnitřní obraz rodiny, který můžeme postavit. Navíc se tento obraz stále mění a každé dítě má v rodině své správné místo, které můžeme najít právě pomocí konstelace.

Co se týče zemřelých nebo odděleně žijících příbuzných, řekne jim jejich srdce, kam je mají postavit, jestli budou vzdáleni nebo budou stát blízko. V této třídě jsem měla více než 50% dětí cizinců, Srby, Chorvaty, ale také Turky a jedno děvče z Afghánistánu.

Skoro všechny děti ztratily někoho z rodiny a zcela přirozeně se zajímaly o ty, kteří zemřeli.

Děti byly neústupné, a tak jsme se domluvili, že páteční hodinu němčiny budeme věnovat rodinným konstelacím, a to do té doby, dokud jim to bude připadat důležité. Stavěli jsme konstelace a mluvili jsme o mnoha otázkách, které se v této souvislosti objevily.

(…)

Čím více rodin jsme postavili, tím více a přesněji si děti všímaly svých emocí a zástupci sami rozpoznávali, že cítí emoce rodiny, aniž by o ní něco věděli, dokonce že při smutných příležitostech, jako byla smrt dítěte, musí plakat, aniž by vůbec chtěli.

Neuměli si to vysvětlit a já jsem jim řekla, že to také neumím vysvětlit, ale že prostě vím, že tomu tak je. „Máme vědomí,“ řekla jsem, „které nás spojuje, je to společné vědomí. Je stále přítomné, my přejímáme mnohé od ostatních, ale nemůžeme o tom mluvit.“ Řekla jsem jim také, že každá rodina má své vlastní pole a že v něm každý ví o pocitech ostatních členů rodiny. Samozřejmě že děti se zajímaly o to, jestli to platí pouze pro rodinu nebo jestli to také funguje mezi nimi ve třídě. Slíbila jsem jim, že s tím budeme experimentovat, a v příštích týdnech jsme to skutečně vyzkoušeli. …

O autorce 

Od roku 1975 se kontinuálně vzdělávala v následujících terapeutických oborech: primární terapie, rodinné konstelace u Berta Hellingera, hypnoterapie u Gunthera Schmidta, brief therapy u Stev de Shazera, dále získala kvalifikaci léčitelky. Dnes vede skupinové semináře rodinných konstelací, jak pro jednotlivce, tak pro partnerské dvojice. Obzvláštní pozornost věnuje zkušenostem, které získává v rámci supervizí s učiteli a terapeuty a stejně tak v systemicky orientovaných terapeutických skupinách pro mladistvé ve věku 16 až 22 let.

Oficiální stránky Marianne Franke-Gricksch