Esence

Bhagat Johann Zeilhofer

Při narození jsme čistou esencí, naše bytost se projevuje skrze paletu esenciálních kvalit: lásku, sílu, radost, vůli, mír a pocit sounáležitosti s všehomírem. Během dětství o tyto kvality přicházíme v důsledku konvenčního života a ztrátou Esence dospíváme k vnitřní prázdnotě. Jak porozumět tomuto vývojovému procesu, pochopit příčiny ztráty kontaktu s Esencí a především jak nalézt k novému spojení s ní a prožít život naplno – o tom všem je Bhagatova moudrá a zkušenostmi nasycená kniha.

Brožovaná / 272 stran
275 Kč, v našem eshopu 248 Kč

Tato kniha nám připomíná nejcennější dar, jež jsme si s sebou přinesli na svět. Člověk sestává ze dvou částí – z Esence a z osobnosti. Esence, se kterou se všichni rodíme, je nám vlastní. Osobnost nám není vlastní. Nerodíme se s ní, ale získáváme ji zvenku. Osobnost zahrnuje všechno, čím jsme podmíněni, vše, co jsme získali, co jsme se naučili nebo napodobili. Když žijeme svůj život z osobnosti, bez Esence, je chudý a únavný. Žijeme-li svůj život z Esence, je bohatý a jiskrný, plný lásky, síly, vnitřního klidu, radosti, vůle a bdělosti.

O autorovi:

Bhagat Johann Zeilhofer kráčí po duchovní stezce třicet let. Meditace je součástí jeho každodenního života. Narodil se v roce 1956 nedaleko malého bavorského města Freising. V polovině sedmdesátých let uslyšel o Oshovi, v roce 1982 se stal jeho žákem. Život a práce v Osho Buddhafield (zvláštní pole energie vytvořené přítomností Osha v lidech a atmosféře kolem) úplně změnily jeho život. Po mnoho let žil a pracoval v Osho Tao meditačním centru v Mnichově a celkem pět let v Osho ašrámu v Púně v Indii. Tam vedl meditace a působil jako terapeut. Dlouhé cesty ho zavedly do Himalájí a Číny, kde se setkal se Zenem a tibetským budhismem. Po prohlédnutí, že různé duchovní tradice pocházejí ze stejného zdroje, a inspirován Almaasem rozvinul práci o Esenci.

Věnuje se také hypnoterapii podle Ericksona, systémové rodinné terapii, vede tréninky a semináře Esence a Umění zemřít. V roce 1995 založil v České republice Osho meditační centrum Shangri La, kde žije se svou manželkou a třemi dětmi.

Obsah knihy:

Úvod
Než začnete číst…
Esence
Díry
Opětovné spojení s Esencí
Animální duše / Pudové síly
Superego
Láska jako aspekt Esence
Radost jako aspekt Esence
Síla jako aspekt Esence
Vůle jako aspekt Esence
Esence vnitřního klidu
Meditace
Esence a děti
Trauma
Psychologie a duchovnost
Esence ve vztazích
Esence a práce, společnost, umění
Esence a smrt
Čtení knihy a práce na sobě
Závěr
Poděkování
O autorovi

Úryvek z knihy:

Když se před 2 500 lety lidé zeptali Buddhy, jaká je příčina utrpení, odpověděl: „Strach a nenasytnost.“ To samé platí v současnosti. Naše osobnost neustále lpí na tom, po čem touží, a snaží se vyhnout tomu, co považuje za nepříjemné a nebezpečné. Snažíme se udržet krásný bílý mrak a temný mrak se ze všech sil pokoušíme odstrčit pryč. Ale pohybovat se je pro mraky přirozené a my nejsme dost velcí ani silní na to, abychom ovládli oblohu. I když je náš boj předem prohraný, neustále se snažíme ze všech sil. A právě toto úsilí je zdrojem napětí a utrpení, neboť pak je náš život ve znamení „ne“. Ne, nechci, abys odešel, ne, nechci, abys přišel blíž. Můžeme to nazývat krásnými jmény a zakrývat krásnými představami, ve skutečnosti však pořád říkáme „ne“. „Ne“ životu. Zaměřujeme se na přicházející a odcházející předměty a pohlcuje nás to natolik, že nevnímáme prostor, ve kterém vše existuje v neustálém pohybu. Když se začnete učit meditovat, tiše sedět, pozorovat bez jakéhokoli cíle, v jednom momentu si začnete uvědomovat prostor a jednoduše sledovat, jak předměty v prostoru přicházejí a odcházejí. A zjistíte, že jste uvolnění a uvnitř se objeví „ano“. „Ano“ se stane vaším životním postojem. Výsledkem je, že jste šťastnější, vyrovnanější a klidnější. Nestane se to však proto, že to tak chcete, proto, že se toho snažíte dosáhnout. Naopak, přijde to, protože se nesnažíte dosáhnout ničeho. Získáte to, když se vaše pozornost přesune z pomíjivých předmětů na prostor, který zahrnuje všechno. Když si dovolíme prostor i přesto, že je děsivý pro naši osobnost, teprve pak se Esence může projevit.

Meditace tedy není totéž co Esence. Meditace je stav, postoj, který umožňuje, aby se Esence projevila. Esence je velmi jemná substance. Je to jemná přítomnost, kterou nemůžeme vnímat, je-li celý prostor zaplněn osobností. Osobnosti jsou hlučné, pro vnímání Esence je třeba ticho, vnitřní ticho bez tlachající mysli, bez superega, bez vnitřních dialogů atd. Můžeme tedy říct, že meditace je mostem k Esenci. Důvod, proč mnoho Mistrů nezmínilo Esenci, ale pouze meditaci, je jednoduchý. Věděli, že kdyby naše osobnost uslyšela slovo Esence, posedlá chtivostí by vyskočila a zvolala: „Super, tohle chci taky!“ Aby se vyhnuli takové pasti, zmínili se jen o meditaci. Věděli, že s meditací přirozeně přijde i Esence. Je to vidět i na Buddhově obličeji, který vyzařuje nejen prázdnotu, kterou vždy zdůrazňoval, ale také naplnění, blaženost, hluboké ticho, lásku, jasnost, klid, radost a sílu.

Být v kontaktu s Esencí neznamená vzdát se života v materiálním světě a stát se asketou. Jsi-li v kontaktu s Esencí, život se stává oslavou. Jak by se tedy dal zároveň popírat? Asketismus stojí proti životu, je proti Bohu. Asketa se povyšuje nad Existenci, zříká se vnějšího života, považuje se za lepšího, než jsou obyčejní lidé. Kdo však chce být tím lepším? Ego, osobnost. A není nic povýšenějšího, než je „duchovní“ ego. Postojem askety je „ne“, zavrhuje „normální“ lidi pro jejich světskost. Vydává se za duchovního, ve skutečnosti ale usiluje o to být „lepší“. Superego se pokouší stoupat po žebříku kariéry. A své stoupání si usnadňuje odsuzováním druhých. Superego je však superego. Skutečně duchovní člověk nesoudí, ale soucítí. Soucítí s nevědomostí, která způsobuje tolik utrpení. Kdo soudí a zavrhuje, ukazuje svou touhu po moci. Světská touha po moci vypadá ošklivě, všichni vidí, co člověk dělá. Duchovní touha po moci může být dobře zakryta krásnými a svatými slovy.

Mistr neodsuzuje spící lidi, ale pokouší se je probudit. Ví, že život může být mnohem radostnější a extatický. Jak by mohla být Existence oddělená od Stvořitele? Zenoví Mistři se sice neztotožňovali s vnějším životem, ani ho však neodmítali. Potom co se stali osvícenými, pokračovali v práci a dělali dál běžné věci. Povím vám jedno krásné malé podobenství.

V jedné vesnici se konala velká hostina, na kterou byli všichni zváni. Přišel i vesnický mudrc, který byl oblečen do starého roucha. Stráže ho však nepustili dovnitř, právě kvůli jeho nepěkným šatům. Po nějaké době se mudrc vrátil zpět, oblečen v nových šatech. Stráže ho okamžitě vpustili. Když byl uvnitř,začal se chovat velmi podivně. Šel ke stolu s občerstvením a začal si cpát kapsy svého čistého obleku všelijakými dobrotami. Lidé strnuli. Nakonec někdo našel odvahu a zeptal se: „Co to děláte? Proč to výtečné jídlo nejíte a místo toho si ho pěchujete do kapes?“ Starý mudrc odvětil: „Očividně jsem to nebyl já, kdo byl vpuštěn dovnitř na tuto hostinu, ale toto nové roucho. Takže logicky všechny ty dobroty patří právě mému rouchu!“ Roucho si nacpal, až bylo plné, a za pohledu užaslého davu odešel pryč.

Lidé často reagují zmateně, nastaví-li jim někdo zrcadlo, zvlášť když je to nečekané a nevyžádané. Lidé reagují šokem, když je zenový Mistr praští holí po hlavě. Mnoho z nich se rozzlobí, někteří se však probudí.