Kateřina Komorádová | 19.12.2011

Je třeba otevřít náš život lásce. Jedině tak do něj potom může vstoupit skutečné vyrovnání sám se sebou, s přírodou a s ostatními lidmi. A také je třeba život oslavovat a od srdce se na něj usmívat.

Angaangaq je duchovní vůdce grónských eskymáckých kmenů a šaman ve své rodné vesnici. Pochází z šamanské rodiny a v organizaci Spojených národů vystupuje jako zástupce původních obyvatel z oblasti Severního pólu. Ve své práci kombinuje znalosti západní vědy se znalostmi tradičních obyvatel.

Říká se, že vaše poslání je zbavit lidská srdce ledové hradby, která je obklopuje.
To je to, oč jsem byl požádán, abych udělal. Zpočátku jsem si myslel, že tím, když budu ve světě, resp. v organizaci Spojených národů zastupovat vesnici, odkud pocházím, poskytnu Západu informace o klimatických změnách a o tání ledovců, což v důsledku znamená zánik mojí země, mojí vesnice, způsobu života, vlastně způsobů mnohých životů, mnohých živočišných druhů.

Proto jste byl zvolen a vybrán jako zástupce eskymáckého lidu.
Jednoho dne, když jsem se vrátil domů, jsem vyprávěl starším, jak se posluchači na mé konferenci po jejím skončení postavili a tleskali mi asi patnáct minut. Na to se mě můj otec zeptal: Dobře, ale poslouchali tě? Tehdy mi došlo, že se vůbec nic nezměnilo. Navštívil jsem tedy svou matku - v Grónsku jsou totiž jiní starší, kteří radí, jiní, kteří vzdělávají, a jiní, kteří vychovávají - a ona mi řekla: Musíš se naučit, jak lidská srdce zbavit ledu, aby se pak mohli naučit používat vědomě své vědomí; dokud se to nepodaří, nic se nezmění. A to se stalo mým posláním.

A jak se to dělá?
To byl moje první otázka, kterou jsem matce položil: A jak to mám udělat? Vzala mě za ruce, zavřela oči a zopakovala: Musíš se naučit, jak lidská srdce zbavit ledu, aby se pak mohli naučit používat své vědomí vědomě. A ty, až budeš tenhle rozhovor psát, to musíš udělat takovým způsobem, aby to zasáhlo srdce čtenářů a čtenářek a zbavilo je této ledové hradby. Protože jedině tak budou mít možnost to změnit.

Pokusím se. Jak toho ale dosáhnout v běžném každodenním životě?
Usmívej se. Podívej se na osobu, která je před tebou nebo vedle tebe, a usměj se na ni. Pokud se na ni usměješ, oplatí ti také úsměvem. A nebude to pouze ze zdvořilosti. Co se ve skutečnosti děje, je to, že skrze tvůj úsměv bude dotyčná osoba vnímat svou vlastní krásu. Ty jí budeš zrcadlem. Této osobě se bude líbit, co uvidí v tvém úsměvu, zapomene na všechny problémy a potíže svého života a na okamžik se spojí se svým srdcem. Není to tak složité. Jednoduše se prostě usmívej. A tím to všechno začne.

Je mnoho způsobů, jak se smát.
Ano, ale ten nejkrásnější je úsměv od srdce. Ukazuj ho svým synům a dcerám, jak se smát a usmívat skutečně od srdce. Když se usměješ, začne růst drahocenná rostlina, bude stále větší a větší a jednoho dne se na ní objeví květ. A jakmile vykvete úplně, dozrají v ní semínka a tehdy se své role ujme vítr, který semínko každého úsměvu zanese do srdce jiných lidí, kteří na okamžik zapomenou na tíhu svého života a budou moci vnímat svou vlastní krásu. To nejdůležitější je, že se musíš postarat o vychování svých synů a dcer k úsměvu, k tomu, aby se naučili smát se od srdce.

V čem přesně spočívá být šamanem?
Mám odpovědnost za to, aby se do každodenního života vrátily oslavy a obřady.

Jaký druh oslav?
Moje babička říkávala, že život je oslava sám o sobě a jako takový si zaslouží být oslavován. Když ale oslava ztratí svého ducha, změní se v rituál, v rutinu. Babička říkávala, že dnešní svět je plný prázdných rituálů. Jak to věděla, když nikdy neopustila naši malou vesnici? Protože to samé viděla v naší vesnici. Civilizace nám vyrvala ducha oslav a ona postřehla, že to samé se rozvinulo ve zbytku světa. Přestali jsme oslavovat život, který se změnil na sérii sřetězených rituálů a rutin, které jsou naprosto prosty duše a smyslu.

Jak můžeme slavnosti a obřady znovuoživit?
Vymysli nějakou. Tady na Západě jste velmi inteligentní. Podívej se na tohle (ukazuje na láhev s vodou postavenou na stole). Vynalezli jste plastovou láhev na vodu, propisky na psaní, už nemusíte používat plnicí pero, vynalezli jste televizi, letadla, spoustu věcí… Použijte svou kreativitu a vymyslete tedy něco, co můžete oslavovat. A pak oslavujte.

Například…
Co můžeme oslavovat? Život sám o sobě? Věděla jsi, že na severu Evropy lidé neslaví narozeniny? Oni neslaví, kdy se narodili. Jako kdyby jejich život nic neznamenal. Ale pozor, nezaměň oslavu svých narozenin za pouhý rituál.

Co dál je možné oslavovat?
V Barceloně vychází slunce na horizontu moře. Myslíš, že tohle si nezaslouží oslavu? Každý den? Vidět slunce, jak vstává z útrob moře, je pro mě obrovská oslava. Ale také vidět ho, jak vstává z ledu. Život sám o sobě je zázrak. Ty jsi zázrak. Když se setkáš s jinou osobou, je zázrak. Tak ho oslavuj úsměvem.

Další důvody ke slavnostem a obřadům…Tady na Západě vlastně nejsme až tak nápadití a kreativní zrovna v tohle směru…
Jdu na pláž a mluvím s vlnami, zpívám jim. A mluvím s mořem. Oceán si odnesl spoustu lidských životů, protože chtěl získat naše znalosti a poznání. Proto jsem mu zpíval a prosil ho: Už si neber nikoho dalšího, už máš dostatek znalostí. Ale oceán je jako ty a jako já: nikdy nemá dost. Ale řekl jsem mu to a on mi odpověděl. Tohle je také takový obřad. V naší vesnici když musíme pokácet nějaký strom, poprosíme ho o svolení a on, pokud je živý, ti ho dá nebo ne. Energie stromu ti to poví. Jenom on ví, kdy je připraven dát ti svůj život. Tohle je také obřad. Když každou noc vyjde měsíc, je obřad. Je spousta věcí, které lze oslavovat.

Takže není nutné je dělat veřejně.
Existují obřady veřejné a obřady soukromé, individuální. Když bylo mému mladšímu bratrovi dva roky, ulovil svou první rybu. Když jsme se můj otec, já a bratr na lodi vrátili zpátky, matka všeho nechala a naše babička a zbytek vesnice se sešel a každý ochutnal kousek té ryby, kterou ulovil můj dvouletý bratr, který se tím stal vrchním zásobitelem ryb naší vesnice. Protože ve vesnici má každý svou zásobitelskou funkci v určité oblasti. A tohle je třeba oslavit. To je příklad veřejné oslavy. Ve tvém každodenním životě se zdá být spousta příležitostí k oslavám, ať už soukromým nebo veřejným. Moje babička říkávala: život je oslava sám o sobě a je hoden oslavy.

Ve své knize (česky Roztavte led v srdcích!, pozn. red.) také zmiňujete důležitost poznání sebe sama.
Máme před sebou úkol poznat sami sebe, protože v opačném případě nejsme schopni najít cestu domů. Ty si zasloužíš poznat sebe sama. Většina lidí se však i přes o to nezajímá, protože se sami sobě nelíbí. A to proto, že jim nikdy nikdo neukázal,jak se sám sobě líbit, jak se milovat, respektovat se, jak sám sebe poznat. Být člověkem je velmi komplexní. U nás říkáme, že i když je obloha rozsáhlá, duše člověka je daleko větší. Poznali jsme hodně ze sebe, ale vždycky toho existuje daleko víc.

Řekl jste, že tady na Západě mluvíme a mluvíme a chlubíme se, jak jsme inteligentní a intelektuální. Nebylo by ale lepší, kdybychom se vzájemně víc dotýkali, chytli na ruce a společně oslavovali život?
Líbí se, jak se pořád šťouráte v tomto tématu. Strávil jsem dva dny v Barceloně a viděl jsem tady podobné lidi, jako jsou v Hollywoodu: zdraví se polibky na lícní kosti, aniž by se doopravdy políbili. Ale nikdo nemůže žít úplně bez dotyků. Kdyby se tě nikdo nedotýkal, zemřeš. Máme strach z doteků. Tady na Západě nerozumíte kráse, kterou vzájemný dotyk přináší. Když se dotýkají dva muži, hned jsou všem podezřelí, že jsou homosexuálové.
Jenže my potřebujeme být v tělesném kontaktu, ale musíme se nejdřív naučit, jak se správně dotýkat. S respektem. Když se tě dotknu, protože jsi člověk a já bych chtěl, abys zahlédla krásu, která je v tobě, bude to bezpodmínečná láska. Nedotýkal bych se tě proto, aby se cokoliv změnilo. Neexistuje žádná podmínka. Jenom láska a respekt. A právě pro tohle je důležité se dotýkat, spojovat se a sjednocovat. Protože ve své kráse jsme jednotní. A to je to, co náš svět nejvíc potřebuje.

zdroj: Psicología práctica 145/2011, str. 46