H. Chvátalová | 12.01.2010

S ing. Ivou Adlerovou o cestě od genetiky k psychosomatice, psychologickému poradenství a Cestě Kaizen

Jaká je vaše původní profese?
Vystudovala jsem Vysokou školu chemicko-technologickou a tam jsem se setkala s tehdy relativně novým oborem, molekulární genetikou. Po absolutoriu jsem nastoupila na oddělení virologie profesora Vonky a podílela jsem se na výzkumu onkogenních virů. Jedním z témat bylo i téma diagnostiky a prevence cervikálního karcinomu. Na základě své specializace a publikovaných studií jsem po několika letech dostala nabídku z plzeňské Bioptické laboratoře a ŠPAÚ FN Plzeň.
Za zmínku stojí i to, že to bylo v době, kdy jsem se já sama o Bioptické laboratoři dozvěděla a jela jsem do Plzně formálně konzultovat metodiku a jen tak nezávazně sondovat možnosti :) . Plzeňská laboratoř byla pro mne skvělá škola, motivující vysoce profesionální prostředí s obrovským prostorem pro vlastní projekty, vysokými nároky na zodpovědnost za výsledky a současně velmi otevřené a kolegiální. Dodnes se ráda vídám se svými kolegy a děkuji osudu, že jsem neminula setkání s nimi i s osobností profesora Michala Michala.

Měla jste úžasně zajímavou práci - a co bylo dál?
Jak se sešly okolnosti, právě v té době jsem díky naší internetové poradně pro prevenci karcinomu děložního čípku začala trochu studovat psychologii, bioenergetiku a všechny poznatky se mi začaly propojovat - jaký typ prožívání souvisí s jakým typem onemocnění a jak to vše souvisí navzájem.

Jaké byly reakce lékařů na takovéto názory?
Musím říct, že lékaři v Plzni, se kterými jsem spolupracovala, už tímto způsobem uvažovali. Bylo to obrovské novum. Mluvili třeba o „negenové“ dědičnosti karcinomu mammy - že se v určitých rodinách dědí nejen rizikové genetické faktory, ale z matky na dceru se dědí i zacházení s emocemi, rizikový způsob prožívání.

Ano, to je to, co tzv. „nasáváme s mateřským mlékem“... V jaké době už o tom plzeňští lékaři hovořili?
Byla jsem tam aktivně přítomná ještě v roce 2005, pak jsem s nimi ještě nějakou dobu spolupracovala externě - takže určitě už před deseti lety.

Vy jste ale u genetiky nezůstala...
Rozhodla jsem se, že se na ten obraz, který se mi začal skládat, podívám i z druhé strany. Absolvovala jsem výcvik v gestaltpsychologii, vrátila jsem se z Plzně do Prahy a nějakou dobu jsem byla partnerem Terapeutického a konzultačního institutu Aktip. Tam jsem působila jako konzultant, věnovala jsem se především psychosomatice a artefiletice a sbírala jsem dál materiál, informace, zkušenosti. Uvědomila jsem si tehdy, že vším tím, co děláme a jak to děláme, zanecháváme jedinečnou stopu naší osobnosti, ať je to písmem, intonací, řečí těla, slovy, skutky… A ta není neměnná, je v ní čitelný náš vývoj, naše cesta. To byla ostatně i inspirace k prvnímu semináři pro Maitreu.

Co děláte v současné době?
Momentálně pracuji jako individuální konzultantka a lektoruji semináře. A kromě toho dělám například ještě externě redakci psychologického slovníku. Také mám několik koníčků, které jsem si obhájila i přes všechny zkoušky, kterých jsem si, zdá se mi, na startu nabrala maximalisticky :) - fotografování, výstavy fotografií, kurzy malování, rozepsané texty.
V psychologickém poradenství se orientuji hlavně na motivaci, nastartování odvahy a chuti do hledání vlastních pokladů, sebeuzdravení, rozsvícení lampy, která někde doutná, jak pevně věřím, v každém člověku, i když už vypadá vyhasle a slepě. Ráda pracuji s imaginacemi a se sny - je v nich obrovská síla toho, co sdělují, symbolika duše, která v nich dokáže promlouvat i k jinak uzavřenému člověku. A také po malých krůčcích směřuji k uskutečnění svého snu – galerie a ateliéru…

Co konkrétně nabízíte v Domě osobního rozvoje Maitrea?
V roce 2008 jsem do Domu osobního rozvoje Maitrea přišla právě s nabídkou postavenou na arteterapii a grafologii - jak najít jakousi šifru k vlastní tajné mapě, kdy ze všech otisků, které se zrcadlí v lidech kolem nás, ze „stop“, které zanecháváme, můžeme najít klíč, jak se dostat na místa, kde „jsou lvi“, k tomu, co nám chybí, co si „zakazujeme“, čím nežijeme a co dusí náš plamen, Můžeme zkrátka uvidět s nadhledem cestu, kterou se ubíráme. Tento první seminář v Maitrei se velmi povedl. Pak jsem produkčnímu týmu nabídla psychosomatiku v modulu na celý den i jako ochutnávku jen na večer, a třetí byla Cesta Kaizen.

Co znamená Cesta Kaizen?
Je to vlastně cesta malých kroků. Tato metoda je často spojovaná s japonskou firmou Toyota, kde ji zavedli k zefektivnění, zeštíhlení výroby. Podstata je v tom, že každý člověk, který ve firmě pracuje, se účastní toho, co vzniká a je motivovaný, aby v určitém malém úseku, za který zodpovídá, hledal způsob, jak by mohl pracovat jinak, jednodušeji, výkonněji. Nikdo se ho tedy nezeptá, co navrhuje pro to, aby firma měla za rok dvojnásobný obrat, protože takový dotaz by ho jen stresoval, neměl by pro odpověď dostatečný základ. Ale je vyzýván, aby přemýšlel o svém malém podílu, který zná, a také o tom, co on sám potřebuje od firmy, aby byl více motivován. A z jednotlivých kousků se potom poskládá celek, který jde kupředu.

Jak jste se k Cestě Kaizen dostala?
Během psychologického výcviku jsem si uvědomovala, že je v pomáhajících profesích více možností, jak se ke člověku vztahovat. Někdo dává přednost například mentoringu a pro někoho je příjemné spíše klienta ke změně motivovat, nevést za ruku, ale doprovázet, nevnucovat vlastní návody, ale trpělivě být přitom, až ten druhý posílený jeho sdílením, přítomností a důvěrou najde sám, co hledá. Myslím, že člověk, který má schopnost sebemotivace a zdravou důvěru v sebe, dokáže vzkřísit sebedůvěru a odvahu ke změnám i ve svém klientovi. Existují samozřejmě příčiny toho, co klienta trápí a co by rád změnil - a je dobré pomoci mu zjistit, že může a dokáže to, co je třeba.
Tím, že klient zažije první úspěch, dosáhne třeba malého pokroku, se může problém postupně začít rozpouštět. S metodou Kaizen jsem se nejprve setkala v souvislosti s profesním psychologickým koučováním, ale pak jsem začala zjišťovat, jakým způsobem je použitelná v osobním životě. Když si totiž člověk představí, čeho by chtěl dosáhnout, kdyby neměl žádná omezení, je to prostě něco obrovského. Většinou se lekne a dostane strach - protože ve chvíli, kdy by se do toho měl pustit, ho velikost úkolu zavalí. Strach ho ochromí, vypne myšlení a dotyčný se lekne a uteče, couvne.

Je Cesta Kaizen způsobem, jak tuto reakci jaksi obejít?
Vlastně ano. Když si ten veliký úkol, který nás děsí, rozdělíme do malých kousků, nebudeme se bát. A když uděláme první krok, vidíme najednou, že o nic nejde, že to zvládáme, dostaví se spokojenost, že jdeme a strach nemůže a ani nemá důvod začít se svojí destruktivní činností, příslušný „rozřazovač“ v mozku nedostane signál takové velikosti, intenzity, aby zasáhl. Navíc se přidává motivace radostí, že se něco vede a vidíme, že není důvod nepokračovat v dalších krůčcích. Jako další bonus nás přirozená reakce úleku z revolučního obratu může zachránit před reálným nebezpečím (finančním, zdravotním) – když někde šplháte, nepohybujete se po skalách skokem, ale jistíte si pokud možno tři pevné body :)

Můžete uvést konkrétní příklad?
Představme si klienta, který je závislý na čokoládě. Jeho závislost má samozřejmě nějakou příčinu, ale tu teď znát nemusíme. Když si člověk řekne, že s čokoládou (kouřením apod.) okamžitě úplně skončí, je to úkol obvykle z mnoha příčin naprosto nereálný. Představte si, jak je velký regál s čokoládou v každém obchodě, jaké je to procento z celkové plochy vystaveného zboží…Proč selhává tolik novoročních předsevzetí? Je tedy potřeba vymyslet malý a motivující, lákavý první krok - například: „Nebudu jíst jeden druh čokoládové tyčinky.“ Nebo: „Nebudu jíst čokoládu v určitém prostředí,“ ale pro začátek takovém, kde se dotyčný nezdržuje tak dlouho, aby měl pocit, že má stále chuť to udělat.

A co když si řeknu: „Dnes nebudu jíst čokoládu!“?
Záleží na tom, jak moc ji kdo potřebuje. Neměl by mít pocit, že se trestá, nebo že si neudělá dobře. Prostě vymyslet něco, co je stále ještě víc motivující než omezující.

Třeba: „Nebudu jíst čokoládu v městské dopravě, nebo cestou od metra domů.“?
Ano, to by šlo. No a vydržím to například týden, vidím, že to bez problémů zvládám, a že si o to víc vychutnávám čokoládu, kterou si dát chci, tak si uberu třeba další značku tyčinky a nechám si jen ty, které mi nejvíc chutnají. A pak vynechám další…A pokud nemám zdravotní důvody, slíbím si třeba jako odměnu, že si neodepřu v žádném případě tu delikátní a lahodnou pralinku ke kávě. :)

Jde tedy o to, aby nás nějaký úkol nezavalil a aby se nevynořil strach, panika, že tohle nezvládneme, že? Nemá smysl si říct: „Zbytek života už nebudu jíst čokoládu.“
Ano. Je to vlastně protiklad proti jakési „revoluci“, kdy si řeknu, že odteď se vším jinak. Znám sice člověka, který tímto razantním způsobem přestal kouřit. Ale to byl jiný případ - on jinou cestou k jinému cíli a došel do bodu, kdy zjistil, že už kouření nepotřebuje.

Co jste vypozorovala u lidí, kterých se ptáte, co by chtěli změnit?
Často neznají svoji cenu, svoje schopnosti, nemají se rádi natolik, aby dokázali mít ze svých pokroků radost, aby naplnili to, co si tolik přejí. Chybí jim sebedůvěra, víra ve vlastní hodnotu, individualitu, nezastupitelnost jejich osobnosti. Nebo jsou to lidé, kteří jsou maximálně úspěšní v jednom oboru a mají pocit, že jim nějaký rozměr při hledání smyslu chybí, pociťují nerovnováhu. V tom prvním případě je to velmi často dáno i výchovou - kolikrát jen dítě slyší od těch, kterým nejvíce věří: „Na to nesahej, zase to zkazíš, ty všechno zkazíš, to musíš dělat takhle, nic si nevymýšlej, takhle je to jedině správně, když nebudeš poslouchat, nebudeme tě mít rádi…“ Často je takový výrok něco jako rodová kletba. Jenže nikdo přece není bez chyb. Neexistuje člověk, který by nechyboval. A v této metodě můžeme své chyby zhodnotit ve zkušenost.
Je dobré si udělat třeba tabulku - co se stane příjemného, když něco udělám, co se stane nepříjemného, když to udělám, co se stane příjemného, když to neudělám a co se stane nepříjemného, když to neudělám. Je dobré si to uvědomit, zapsat si, co se může stát nejhoršího, když se něco nepovede, a zjistím, že to zase není nic tak strašného a neřešitelného. Obvykle se to prostě jen nepodaří :). A pak - co malého pro to můžu udělat třeba během měsíce, týdne - dnes. (Mimochodem překvapivá a pravdivá odpověď na tuhle jednoduchou otázku pro mně osobně byla jedním ze stupňů schodiště, přinesla zásadní inspiraci a změny.) Pak nás strach neochromí a můžeme vygenerovat nějaké řešení, které stejně v podvědomí známe...

Když se jde Cestou Kaizen a dostaví se drobné dílčí úspěchy, určitě to klienta velmi povzbudí.
Ano. Po sebemenším pokroku jsme ochotnější věřit a měnit, vidíme, že máme za sebou kus práce, že naše úsilí někam vede.

Budou se vaše semináře v Domě osobního rozvoje opakovat i v roce 2010?
Určitě, s radostí. Plánujeme jak Cestu Kaizen, tak psychosomatiku a pracuji na nové podobě „šifry“.

A budete semináře v Maitrei dělat pravidelně?
Ráda bych, v jedno nebo dvouměsíčních intervalech. Prostředí Domu osobního rozvoje je velmi inspirativní, myslím, že tento dům a jeho úžasná atmosféra se na úspěchu seminářů také hodně podílí. Je to nádherný, ojedinělý prostor a ráda bych touto cestou vyjádřila svůj respekt a dík těm, kteří jej vytvářejí.

Je i psychosomatika o tom rozpoznat, čím se omezujeme, co nás brzdí?
I tak se to dá říci, každý máme někdy svá úzká, slabá nebo zatuhlá místa, na duši i na těle. Je to taková nápověda symptomů, symboliky lidského těla, schopnost vidění souvislostí. Není dobré neléčit srdeční arytmii, ale zároveň bychom měli uvažovat nad tím, kdy se srdce hlásí o slovo, proč nám připomíná, že na ně zapomínáme.
Jeden empirický postřeh: Když se u úspěšných, výkonných mužů začnou hlásit léta a oni mají potíže si to přiznat, mohou je bolet kolena - ve smyslu pokleknout a přijmout. Prostě přijmout - ano, jsem starý muž, je mi pětašedesát, sedmdesát. Nic víc a nic méně.
Takže když pak znáte něčí životní příběh, aktuální situaci, všímáte si držení těla, odstínu pleti, očí atd., a pak se ho zeptáte, jestli ho nebolí, příslušně k tomu, co vidíte třeba ledviny, není to nic nadpřirozeného, ale ten člověk bývá překvapený, často jen proto, že „tolik“ pozornosti si sám nevěnoval. Instinktivní moudrost jsme dostali darem všichni, jen ji držíme ve vězení intelektu.

Hodně z toho, o čem je psychosomatika, můžeme zachytit v hovorové češtině, viďte?
Máte pravdu, hovorová čeština je v tomto směru jedinečná nápověda! Běžně říkáme: „Máš toho moc na hrbu, leží mi to v žaludku, leží mi to na srdci, nemůže to strávit, nemůže to rozdejchat.“ Nebo třeba: „Není mu do zpěvu.“ A ten člověk opravdu nemůže „umět“ zpívat, protože má krk (a často nejen ten) stažený úzkostí, napětí svalů působí i na cévní systém, dýchání, průtok krve, přenos kyslíku a výměnu v širším smyslu - jen je třeba při hledání souvislostí respektovat individualitu každého člověka.

Všechno je to asi vlastně o tom, aby se člověk dostal sám k sobě.
Ano. Každý člověk jako bytost je naprosto unikátní a jedinečný, neexistují dvě stejné osobnosti. A je hodně důležité si také uvědomit, že každý člověk je sice naprosto jedinečný, ale jeho jedinečnost je součástí větší mozaiky, většího obrazu, celku. A pokud bychom jeden každý z nás neuskutečnil sebe sama tím, že najdeme svou individualitu, že pochopíme svůj úkol a budeme pracovat na jeho naplnění, tak ten náš kousek bude chybět, obraz ještě nevznikne. Věřím sice, že každý dostane další šanci, ale bude pak muset tvořit ještě dlouho znovu totéž - tak proč ne hned? Úkol, který teď a tady na zemi máme, je uskutečnit sebe sama.

To mě nikdy nenapadlo, že když člověk neuskuteční sám sebe, tak někde něco chybí!
Jak se mi skládají všechny moje zkušenosti, to, co jsem kdy prožívala, sdílela, četla, studovala, mám pocit, že je to různými slovy totéž, že každý svou cestou směřujeme ke stejnému cíli. Rozdíl je v tom, jestli to děláme s plným vědomím toho, co skutečně děláme, nebo se dáváme unášet proudem a postrkovat, vcelku lhostejno jestli třeba davem nebo vlastními nezvládnutými emocemi, i za výsledek takové existence jsme zodpovědní.

I já jsem přesvědčená, že jde o různé cesty k témuž cíli - k sobě samému, k naší podstatě, k lásce. Ale vaše cesta od genetiky až sem mě fascinuje... To je přece hodně racionální věda.
Já se rozumu nevzdávám! A jsem moc ráda, že jsem začala svoji cestu právě z toho racionálního, vědeckého konce. Jsem ráda, že jsem prošla tím, čím jsem prošla, chemií i genetikou, určitou intelektuální zaslepeností, je to pro mě nedocenitelný základ pro to, co dělám nyní. A tím, jak jsem se potkala během studia třeba s fyzikou nebo s kvantovou chemií, mám z čeho tvořit, dostávám obrovskou nápovědu, inspiraci, materiál pro hledání souvislostí. Není to nic protichůdného, nic, co by si odporovalo, jsou to všechno projevy jediného v mnohém.
Je škoda nehledat, neučit se, nepoznávat, s láskou nežít.

---------------------

Semináře Ivy Adlerové:

13.2.2010 - Cesta Kaizen - malé kroky k velkým cílům
17.2.2010 - Co chybí duši, když je tělo nemocné?