petr | 13.12.2010

Setkání se Stevem Armstrongem začalo e-mailem: „Do České republiky přijede Steve Armstrong. Nechcete s ním udělat rozhovor?“ Chtěl jsem. Inspirujících učitelů meditace po světě – alespoň zatím – nechodí zrovna přehršle.

Steve, jaké byly Tvé začátky?
Když jsem začal před pětatřiceti lety praktikovat Buddhovo učení, bylo to neobvyklé. Co neobvyklé – bylo to neslýchané. Když jsem se zúčastnil svého prvního meditačního retreatu, bylo to tak obyčejné! Nebylo na tom nic cizího, exotického. Bylo to velmi dobrý praktický návod, jak být dobrou lidskou bytostí. Konečně jsem slyšet někoho říkat to, o čem jsem vždycky věděl, že je to pravda. Taková rezonance, jako když někdo něco říká a v Tobě se ozývá: „Jasně, tak to je!“ Ale ve skutečnosti jsi to nikdy před tím neslyšel. To byl můj začátek.

To se psal rok 1975?
Přesně tak.

Jak dlouho trvalo, než ses rozhodl k pětiletému pobytu v Barmě coby mnich v tamějším klášteře?
Když jsem absolvoval svůj první meditační retreat, byla to vlastně trochu chyba. Nevěděl jsem, že budu meditovat. Dokonce jsem ani neznal nikoho, kdo by meditoval. Nevěděl jsem nic o buddhismu, nezajímala mě spiritualita. To bylo to poslední, nad čím bych přemýšlel. Myslel jsem si, že mě čeká něco jako dovolená. Ve skutečnosti to byl retreat. Tam jsem se začal zajímat o dharmu. Dalších deset let jsem se tedy účastnil retreatů. Začal jsem pracovat jako dobrovolník v meditačním centru, abych se zhruba po sedmi letech stal jeho výkonným ředitelem. To mi bylo 35 let. Byl jsem přitom docela úspěšný. Pracoval jsem ve stavebnictví, měl jsem dlouhodobý vztah… Dělal jsem všechno „správně“. Jen mě to neuspokojovalo. Na určité úrovni jsem cítil, že jestli tohle bude pokračovat po zbytek mého života, nebudu spokojený. Koncept lepšího zaměstnání, nového auta, většího domu, více oblečení a večeří v restauracích mne nijak nefascinoval.

Kdy přišel zlom?
Prostě jsem se rozhodl, že už toho mám dost. Věděl jsem o možnosti odjet do Asie, sloužit jako buddhistický mnich a procvičovat meditaci. Tak jsem jí využil. Chtěl jsem jet do buddhistické země, být v kontaktu s místními. Chtěl jsem meditovat v tichu tak dlouho, až ucítím, že už meditovat nechci.

Proto ses stal mnichem?
Osm let před tím, než jsem dojel do Barmy, jsem jednoho mnicha potkal. Fascinovalo mne to, chtěl jsem zjistit, jaké to je. Proto jsem tam odjel. Potkal jsem skvělého učitele a zůstal v Barmě pět let.

A po pěti letech tedy přišel ten pocit „Už nechci meditovat“?
Vlastně jsem nebyl v Barmě celých pět let, jednou jsem musel odjet na půl roku do Malajsie, protože mi vypršelo vízum. Tři a půl roku jsem byl absolutně šťastný. Meditoval jsem v tichu a nechtěl dělat nic jiného. Pak jsem si začal říkat, že by mohlo být pěkné vrátit se zpátky do Ameriky. Zhruba rok nato jsme s mým učitelem odjeli do Malajsie a Austrálie a pak jsem se vrátil zpátky do Států. Měl jsem tam přátele, kteří vedli to meditační centrum. Vždycky mi říkali, že se můžu vrátit, ať už jako mnich nebo třeba jako učitel. Nevěděl jsem, jestli zůstanu v Americe, nebo jestli se vrátím do Barmy. Věděl jsem ale, že už nechci praktikovat pouze tiché meditace.

Přemýšlel jsi o tom, že budeš mnichem?
Ta myšlenka se mi moc nelíbila.

Proč?
Existuje široká škála mnichů. Scholastičtí mniši, mniši, kteří se zřeknou světského života a meditují, a v buddhistických zemích je mnoho mnichů, kteří fungují jako jacísi vesničtí psychologové, sociální pracovníci, rodinní poradci nebo duchovní vůdci. Jenže já jsem se v žádné z těchto rolí neviděl, rozhodně ne v Barmě. Nechtěl jsem být západním mnichem v barmském klášteře. Začal jsem přemýšlet o tom, jaká je vlastně moje role.

Jaká tedy je?
Učit ostatní, co jsem se naučil o meditaci. Začal jsem vést meditační retreaty, které pro mě organizovali ostatní. Mnoho let tedy žiji jako kočovný buddhistický lektor. Jsou místa, kam každý rok jezdím – už třeba dvacet let.

Co Tě k tomu motivuje?
Zjistil jsem, že dharma a Buddhovo učení úžasně pomáhá v každodenním životě. Jak říká moje žena, je to „pokročilý zdravý rozum“. Je velmi praktické i pragmatické zároveň. My jej tak vyučujeme. Naším obrazem je dobrá, moudrá, soucítící lidská bytost. Neučíme žádné náboženství. Mimochodem – prakticky na žádný z našich retreatů neděláme reklamu. Pouze jejich konání oznámíme zájemcům. Mojí motivací tedy je odpovídat na zájem ostatních o efektivní nástroje pro vedení svého života.

Jaké jsou to nástroje?
Především uvědomění. Uvědomění si vnějšího světa, v němž žijeme, včetně mezilidských vztahů. Ale také uvědomění i vnitřního světa, který určuje, jak se cítíme a co děláme. Jestli jsme šťastní a pokojení. To je pro mě fascinující. Když se naučíme být si obou světů vědomi, máme klíč k plnosti lidského života. Musím říci, že než jsem začal tyto nástroje objevovat, sám jsem procházel životem jak náměsíčný. Byl jsem úspěšný, dělal jsem všechno tak, jak se na člověka mého věku a postavení slušelo. Jenže to bylo, jako bych spal. Teď mám ve svém životě směr. Konec konců, práci, kterou dělám pro ostatní, dělám i pro sebe. Je to pro mne způsob, jak získat svobodnější mysl, vidět mnoho vrstev nejrůznějších podmiňování, které omezují mou schopnost žít plně svůj život.

Často mluvíš o vnitřních nečistotách. Jak ovlivňují náš život?
Všichni jsme vychování v nějaké rodině, v nějakém společenství. V kultuře, která nás nějakým způsobem formuje a vzdělává. Učí nás, co je normální, jak se společností dobře vycházet a jak udržovat vztahy. Bez ohledu, jak úspěšný v tom jsi, stále prožíváš určité utrpení. Trpíme například vztekem, touhou po pomstě, rozmrzelostí, chtěním něčeho, co nemáme, žárlivostí, závistí… Jistě, jsou to lidské emoce, vytvářejí ale utrpení. Když se večer podíváš na zprávy, uvidíš katalog lidského utrpení způsobeného lidmi, kteří si nejsou vědomi svých mentálních zapletení. Proto je projevují způsobem, který ubližuje jim a ostatním. Mají nefunkční vztah ke svému vnitřnímu životu.

Co s tím?
Každý člověk může zjistit, čím ve skutečnosti je, a jak svá zapletení objevit. Naučit se, jak ovládat jejich projevování. Pak může mít harmoničtější vztahy s ostatními. Jenže i když se naučíme projevy ovládnout, zůstanou v naší mysli. Proto Buddha nabídl širokou škálu učení, jež umožňují pracovat s našimi zapleteními a s emocemi, které se obtížně zvládají. Prvním z nich je cvičit určitou kázeň v řeči a v konání. Když se chystáš něco říci nebo udělat, pozoruj to nejprve ve své mysli: vychází to z místa porozumění, soucitu, jemnosti, přijetí a tolerance, nebo to vychází z pocitu „já vím, co chci, a jestli mi budeš stát v cestě, tak uvidíš“? Upřímně řečeno, často vycházíme z toho druhého místa. Toto uvědomění je velmi cenné. Umožňuje nám to zastavit se těsně před tím, než se necháme unést emocemi a ublížíme tak sobě a ostatním. Jenže – i když je nevyjádříme, mohou stále zůstat uvnitř. Proto Buddha nabídl další učení, které nás učí, jak zacházet se zapleteními vznikajícími v naší mysli: neustálé vědomí vnitřního světa. To učíme lidi na retreatech tiché meditace. Je to velmi intenzivní trénink.

Co by se stalo, kdybychom přišli k lidem u vedlejšího stolu a zeptali se jich, zda si uvědomují, že sedí u stolu a jedí jídlo?
Asi by ti řekli, že jsi cvok. Jasně, že si to uvědomujeme, řekli by. Ale to není to uvědomění, o kterém mluvíme. Mluvíme o uvědomění, které vnímá, co se děje kolem nás i v nás v každé jedné chvíli. Není to obecné uvědomění „Teď jdu po ulici“, ale naprosto vědomé jití po ulici s vědomím všeho, co se děje uvnitř i vně. Pak se totiž mysli zklidní, dokonce i v provokujících situacích, na něž bychom obvykle reagovali vztekem, touhou, strachem, kritikou… Když jsi vědomý, vidíš tu situaci, možná si i všimneš impulsu k obvyklé reakci. Ale protože to vidíš, máš na výběr. Můžeš se rozhodnout pro emoční reakci, nebo můžeš reagovat moudřeji. V každé situaci máš na výběr. Většina lidí o tom ale neví. Kvůli našemu podmínění výchovou, jak jsme o tom již mluvili, máme dopředu hotové reakce i názory. Dokonce bez ohledu na to, zda ve skutečnosti o tom konkrétním tématu něco víme, nebo ne. Nástroje, o nichž mluvíme, ti dávají možnost pozorovat svou mysl a zachytit ten moment, kdy naše podmínění převezmou otěže našeho jednání. Jinak kráčíme životem jako ve spánku.

Vím, že je to trochu praštěná otázka, ale stejně: jak by vypadal náš svět, kdyby si všichni byli vědomi svého vnitřního světa?
(Směje se) Budeme tedy fantazírovat. Vyjdeme j jedince a tak se dostaneme k celé společnosti. Člověk by tedy byl zdrženlivý v mluvení a konání, které ubližuje jemu i ostatním. Množství utrpení způsobené lhostejností, vztekem a žádostivostí by se významně zmenšilo. Bylo by tedy mnohem méně zabíjení, krádeží, podvodů. Bylo by méně utrpení způsobeného různými formami sexuálního násilí. Snížila by se spotřeba alkoholu a drog. Lidé by byli vyrovnanější. Bylo by více tolerance, přijetí, porozumění a soucitu.
Ale aby množství utrpení zmenšilo, stačí, aby si svého vnitřního světa byla vědoma alespoň část lidí – pět až deset procent. Bylo by to pěkné. Svět by se uklidnil. Úplně by se změnila ekonomika. Lidé by přestali dělat mnohé z toho, co udržuje současnou ekonomiku v chodu. Připomíná mi to život v klášteře (směje se). Lidé tam jsou na sebe hodní.

Děkuji Ti za povídání.

Petr Sedláček