| 26.07.2007

Jak je možné, že někdo může být „kanálem“ pro informace o někom zcela „cizím“, ba dokonce o jeho příbuzných, které on sám za svého života nepotkal? Představme si ono morfické či vědoucí pole se všemi jeho informacemi jako velikou zahradu...

Systém je víc než jen pouhým součtem jeho jednotlivých částí. V uplynulých stoletích dospěla tradiční věda specializací na jednotlivé obory a neustálým pitváním celků na menší a menší části k mnoha zajímavým objevům, ale osvícenější vědci začínají obracet pozornost zpět k celku a celistvosti. Podobně i lidská společnost dává stále více prostoru jednotlivci a jedinečnosti; budeme–li však chtít vytěžit co nejvíce z možností, jež se nám nabízejí, je výhodné udělat tentýž krok a začít vnímat sebe samé v širších souvislostech. Pokud se naučíme pracovat s tím, že jsme součástí něčeho většího, nějakého systému, ať už je to rodina, pracovní kolektiv nebo třeba národ, můžeme postupně nalézat svoje ideální místo v tomto systému a tím získat jak spoustu energie, tak i místo pro realizaci našich idejí.

Už v šamanské tradici se vyskytuje vedle individuální duše také duše rodinná a kmenová (čili týkající se nějakého většího společenství). Slovo duše zde poukazuje na dynamiku – cokoliv je oduševnělé (prodchnuté duchem anebo dechem…), má vlastní život, řídící se určitými zákonitostmi. Pohyby duše mohou být, jakkoliv rozumem těžko uchopitelné, velmi mocnou silou, která má vliv na naše duševní i tělesné fungování a celkově na náš „osud“.

Jiným pojmenováním pro rodinnou a zejména kmenovou duši může být morfické pole* , pojem, který zavedl britský biolog a spisovatel Rupert Sheldrake, označující pole energie, propojující lidi, místa i zvířata, která mají vlastní paměť a vliv. Tato morfická, energo-informační, pole uchovávají veškeré informace, které jsou k dispozici v jakémkoliv čase a místě všem jednotlivcům konkrétního společenství / systému. Např. naučí-li se myš zcela nové dovednosti, osvojí si tuto dovednost její potomci, ale i všechny další myši na celém světě, v daleko kratším čase. (Obdobou může být počítačová gramotnost u lidí – zatímco mnoho 40 – 50-letých velmi inteligentních lidí v panice odmítá samostatně pracovat s pouhým Wordem, provozuje leckteré šestileté dítě vlastní webové stránky.)

S dalším pojmem, „kolektivní nevědomí“, spojeným pouze s lidskou společností, přišel švýcarský psycholog C. G. Jung**. Kolektivní nevědomí má obsahovat veškerou lidskou zkušenost, která se v průběhu života (a vývoje) zjevuje v podobě archetypů v lidské psýché. Všem jmenovaným pojmům a koncepcím je společné následující: veškeré informace a zkušenosti jednotlivců i celku jsou uchovávány a mají následně vliv na jejich vnitřní dynamiku, a tato vnitřní dynamika se pochopitelně projeví i ve vnějším dění.

Systemické konstelace

Jednou z možností, jak pracovat se systémem a jeho vlivy, je metoda systemických konstelací, která se postupně dostává do povědomí veřejnosti. Jejich zakladatel Bert Hellinger nazývá to, co obsahuje informace o systému, „vědoucím polem“. V případě rodinných konstelací, které byly první, původně čistě psychoterapeutickou aplikací této metody, mluví Hellinger o tzv. „řádech lásky“***. Při této práci odkrývá skrytou dynamiku rodiny a umožňuje ji modifikovat, takže může být nastolen přirozený řád, kdy láska mezi členy rodiny opět začíná proudit.

To neznamená, že by se členové rodiny předtím nemohli mít rádi. V historii každého rodu je však nemálo bolestných zkušeností jako předčasná úmrtí, potraty, nenaplněné lásky, těžké osudy (jako válka, koncetrační či pracovní tábory), duševní i fyzická onemocnění, zneužívání, násilí, ztráta hmotného zabezpečení… Tyto události následně ovlivňují další fungování celé rodiny, a to i v dalších pokoleních.

Například u předčasných úmrtí zůstává člověk velmi často spojen s tím, kdo odešel. Nedokáže už tolik vnímat ty, kteří zůstali živí, a aby to tolik nebolelo uzavírá se (v různé míře) před pocity. Tím se rozvíjí řetězec vztahů, kdy jeden čeká na pozornost druhého a většinou jsou to ti nejmenší či nejcitlivější – děti – které bez zjevného důvodu začnou mít nejrůznější obtíže. Určitý člen rodiny bude mít pak tendenci nevědomě „následovat osud“ toho, kdo zemřel; jeho rodina (duše rodiny, morfické pole…) totiž nese informaci, že nejvíce lásky se dostane tomu kdo zemře. Pomoci může to, že se o zemřelém začne mluvit a dá se mu tak jeho patřičné místo v rodině. Spolu s tím si dotyčný odžije bolest, jíž se bránil, čímž se otevře i pozitivním emocím. Podobných „zapletení“ do osudů našich předků a celé rodiny lze najít bezpočet.

Metoda konstelací je cenná tím, že pracuje s nevědomou úrovní emocí a umožňuje zvenčí nahlédnout, co „neseme za ostatní“, s čím jsme jako děti chtěli pomoci těm starším a „větším“ a činíme tak dodnes, jakou roli máme sklon „hrát“ v našem životě (oběť, outsider…), co děláme stejně jako ti před námi a podobně; přináší nám možnost vrátit to, co není naše, tomu, komu to patří a stát se vůči našim předkům těmi „menšími“. To umožní lásce a životní síle proudit a naplnit nás, abychom ji případně mohli předat dál, našim potomkům, zatímco budeme žít autentický život s respektem k ostatním.

Konstelace v praxi

Slovo konstelace napovídá, že tato metoda využívá prostorového uspořádání jednotlivých prvků (členů) sytému (např.rodiny). Většinou se jedná o seminář pro skupinu lidí, kteří mají zájem vyřešit nějaký svůj problém anebo na sobě pracovat, naučit se něco nového, obohatit svou zkušenost… Člověk, který si staví svoji konstelaci (zadavatel), přinese téma a na jeho základě jsou určeny postavy, které se zdají být důležité (v průběhu lze přivést další, je-li to potřebné). Zásadní je pak to, že dotyčný vybere z přítomných lidí zástupce za skutečné postavy a podle svého pocitu či vnitřního impulzu je rozmístí v prostoru. Toto uspořádání je odrazem jeho vnitřní reality a dostává jedinečnou příležitost podívat se na ni zvenčí. Co je klíčové – tito zástupci ve chvíli, kdy jsou postaveni na své místo, dokáží zrcadlit pocity (nevědomé emoce) skutečných postav; mohou je popisovat jako chlad, horko, trnutí končetin, bolest na hrudi nebo v břiše, napětí, třes, potřebu pohnout se na jiné místo atd.

Jak je možné, že někdo může být „kanálem“ pro informace o někom zcela „cizím“, ba dokonce o jeho příbuzných, které on sám za svého života nepotkal? Představme si ono morfické či vědoucí pole se všemi jeho informacemi jako velikou zahradu. Některé její části známe i poslepu, zatímco do jiných jsme nikdy ani nevkročili a jsou pěkně zarostlé. Jednoho dne dojdeme k tomu, že se současnou zahradou nejsme spokojeni, ale nemůžeme přijít na to, co bychom měli změnit. Někdy si nevšimneme hnusného trpaslíka ze sádry jen proto, že kolem něj chodíme každý den a přestali jsme ho vnímat (tak to bývá třeba v partnerství), jindy je to něco v oné zarostlé části, kam radši nikdo nechodí (události předchozích generací).

Pokud si k tomu přizveme přítele, který se na všechno bude dívat úplně poprvé, zpravidla si rychle povšimne věcí, které nás mohou až překvapit. Vydá se i do starých částí zahrady daleko snadněji, protože jako dítě neslyšel ty strašidelné historky, o kterých už ani nevíme, ale přece nás nějak odrazují vykročit tím směrem. Každá strará zahrada má své příběhy a některá i tajemství; jednou je to náhrobek zarostlý v trávě a mechu, jindy už sotva viditený monogram dvou zamilovaných, vyrytý do kůry stromu; když je náš přítel objeví, najednou může dát smysl, proč děda nikdy nemluvil nebo proč se máma s tátou tak často hádali…

Přesně tak je to v konstelacích – námi vybraní zástupci za nás zkoumají naši zahradu z míst, kam jsme je postavili – jeden se dívá na cestu, která k ní vede, zatímco jiný stojí uprostřed bažiny. Když každý popíše, co vnímá, dostaneme celistvý obraz. Pak už stačí, aby průvodce konstelací postupně se všemi komunikoval, posekala se přerostlá tráva bránící v cestě hřejivým slunečním paprskům, vysušila se bažina plná emocí, očistil se náhrobek a vzdala úcta zesnulému, přesadilo se pár ještě mladých stromků a zaselo pár semínek nových vztahů a nová zahrada může začít vzkvétat.

Zadavatel konstelace tedy rozestaví zástupce, poté se posadí a všechno sleduje zvenčí, zatímco průvodce konstelací pracuje se zástupci tak, aby každý postupně našel místo, kde se mu dobře daří s ostatními. V průběhu dochází k uvolnění emocí a vzniká prostor (nejen) pro lásku. Když je nalezeno nové uspořádání, zadavatel se vymění se svým zástupcem a jde se postavit na své nové místo. Nový harmonický obraz spolu s procítěním tohoto místa pak léčí nejen jeho samotného, ale i celou rodinu – když se změní jeden člen systému, nemůže systém zůstat stejný – informace na úrovni vědoucího pole byla změněna. V realitě to pak vypadá tak, že část změn nastane přímo v průběhu konstelace, kdy se člověk cítí skutečně jinak než před ní, další vývoj naznačeným směrem pak postupuje v průběhu týdnů, měsíců i let, v závislosti na závažnosti řešených potíží a dalších okolnostech.

Podobně lze pomocí konstelací pracovat také s dalšími tématy, ať se to týká práce či organizací (vztahy mezi pracovníky, finanční otázky, hledání práce, mocenské boje…), rodů a národů (např. vztahy Čechů a Němců nebo katolíků a komunistů a jejich vliv na kvalitu života, zvlášť když se tyto strany setkávají v jedné rodině, komunitě nebo obci) a stejně tak v otázkách zdraví a dalších.

Tento svět postavený na setkávání polarit je v neustálém pohybu. Když tuto dynamiku pochopíme, můžeme se naučit využívat všechno, co se nám děje, ve svůj prospěch a ke svému růstu. Svět je svým způsobem jedna velká konstelace; aniž bychom měli pocit, že jsme bezmocné loutky odkázané na zvůli hloupých politiků, zlých sousedů nebo osudu samotného, můžeme být aktivními činiteli v našich životech a udělat mnoho dobrého. Stačí pochopit, že každý má ve společnosti své místo, že i náš úhlavní nepřítel nám může ukázat něco důležitého, a tím nás posunout nebo obohatit, že každý z nás má obrovskou hodnotu, přesně takový jaký je… Jednou z kouzelných vět směrem k našemu vlastnímu životu pak může být: „Ano, přijímám tě, se vším, co k tomu patří.“
___________________________________________
*O něco známější je pravdědobně pojem „morfogenetické pole“, které je specifickým druhem pole morfického – na rozdíl od morfického pole obsahuje informace o tvaru (morfé), jednoduše řečeno o tvarovém formování živých organismů během vývoje anebo regenerace (zejména u jednodušších živočichů a rostlin při poškození doroste identicky vypadající část).

** C. G. Jung – výbor z díla, svazek II: Archetypy a nevědomí, str 147: Kolektivní nevědomí je část psýché, již lze od osobního nevědomí negativně odlišit tím, že za svou existenci nevděčí osobní zkušenosti a není proto osobním ziskem. Zatímco osobní nevědomí se skládá hlavně z obsahů, jež byly svého času vědomé, avšak z vědomí zmizely tak, že byly buď zapomenuty nebo vytěsněny, obsahy kolektivního nevědomí ve vědomí nikdy nebyly a nebyly tudíž získány individuálně, nýbrž vděčí za svou existenci výhradně dědičnosti.
*** Konstelace je pohledem na to, jak se věci mají. Když uzříme nerovnováhu, máme šanci ji uzdravit a nalézt harmonii, přirozený řád, ve kterém může láska volně proudit. Je to řád, kde děti jsou dětmi a rodiče rodiči; děti nemusejí předčasně dospět a rodiče se o ně neopírají, tedy děti jsou malé a rodiče velcí, děti berou a rodiče dávají.
-Manželka je svému muži ženou a manžel své ženě mužem. Ne dcerou, synem, matkou či otcem.
-Každý přijímá zodpovědnost za svoji část vztahů a část náležící druhým ponechává jim.
-Dítě přijímá své rodiče právě takové, jací jsou; jsou jediní, kdo jim mohli dát jeho život.
-Každému je dáno místo a prokázána úcta, které mu náleží.
-Zapomenutí či vyloučení členové zaujímají své místo v rodině a jsou přijati zpět do srdcí ostatních.
-Každý nese svůj osud sám, takový jaký je, se vším, co k němu patří; nepřebírá osud nikoho druhého, ani ten svůj neuvaluje na druhé.
-Láska neříká „miluji tě a proto vezmu tvé utrpení na sebe“, ale „z lásky k tobě udělám ze svého života to nejlepší“.
-Ve vztazích je rovnováha mezi braním a přijímáním. Ti, kdo přišli (do rodiny či systému) první, jsou první a poslední jsou poslední.
-Láska i bolest jsou přijaty, takové jaké jsou. 

© Duhová cesta 2007 Jonáš Habr, www.duhovacesta.cz