Tereza Kalinová | 16.09.2009

Charles Kunow je beduín. A také německý kouč, šaman, pilot balonu a podnikatel. Letos poprvé přijel do Prahy. Chystal se sem už během pražského jara v šedesátém osmém, ale pak se ochladilo, jaro skončilo dřív, než se proměnilo v léto, a jemu se sem už vůbec nechtělo. Až teď. Přijel za mnou a skupinou Čechů, kteří s námi letos o Velikonocích byli v poušti. Usadili jsme se v pouštním trucku a já se zeptala na všechno, k čemu jsme se za ty tři roky, co se známe, ještě nedostali.

Jak dlouho už na Saharu jezdíš?
Patnáct let. Nebo dvacet? Tak nějak. Dřív jsem počítal roky a co jsem dělal. A když mi bylo třicet pět, měl jsem dojem, že to nějak nesedí, protože by mi muselo být asi pětapadesát, abych to stihnul. Tak jsem s tím přestal.

Jak ses tam vůbec dostal?
Ona mě zavolala.

Ona?
Já myslím, že ano. Jednou jsme tak seděli na duně a moje kamarádka Usha povídá: „Prsa. Všude kolem nádherný prsa!“ Musí to být Ona.

Dobře… tak jak tě tedy zavolala?
Asi před třiceti lety jsem jako jeden z prvních v Německu začal obchodovat se zdravou výživou a bioprodukty. Jel jsem navštívit spřátelené farmáře na Sicílii. Jednou jsem tak stál v přístavu v Palermu a zrovna vyplouvala loď do Tunisu. Věděl jsem, že musím jet. Tak jsem to zkusil hned zorganizovat, ale nešlo to a mně bylo tenkrát do pláče, protože jsem věděl, že musím jet, ale nedokázal jsem to. Trvalo to ještě pět let, než jsem se tam dostal. A od té doby jsem tam doma.

Co se ti tam tak líbí?
V našem světe tě pořád něco ruší. Zvuky a impulsy, které nás svádí z naší opravdové cesty. Je jasné, že tu musí být – jsou to přirozené překážky, které musíme překonávat. Objevil jsem, že Sahara je skvělé místo, kde můžu svou cestu znovu pocítit. Není v tom žádná aktivita nebo snažení. Děje se to samo. Silou přírody, ticha, té zvláštní energie, kterou v sobě poušť má, se vrátíš zpátky k tomu, kým jsi vždycky byl.

A to je?
Sám sebou. Úplně opravdový – sám za sebe a zároveň spojený s celkem. Tohle těkání v našem světě způsobuje oddělení a depresi. Z čeho mají lidé deprese? Cítí se odděleni, sami. Když se ale vrátíš k sobě a k tomu, co právě teď je, že tu spolu sedíme, pijeme čaj, jsi tu ty a já a lidé kolem, zjistíš, že ti nic nechybí. Je tu všechno, co potřebuješ. Připomíná mi to jeden příběh: Po čtyřech dnech, kdy byl v poušti každý sám se sebou, jsme seděli v kruhu a vyprávěli si, co se dělo a jaké to bylo. Když přišla řada na Thomase, povídá: „Už jsem toho v životě tolik udělal. Vydělal na auto a dům, založil rodinu a vychoval děti. A třetí den samoty jsem seděl před svým stanem u ohně, kde se vařil čaj, a vyšel měsíc a svítily hvězdy. A bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem měl úplně všechno. Nic nechybělo.“ A o tom to je.

Co se děje pak?
Zamiluješ se do sebe, začneš si užívat svou společnost a cítíš se naplněný sám sebou. A když pak odtud jdeš do partnerství nebo do práce, je to úplně jiné. Protože není nic, co by ti chybělo a ten druhý nebo tvá práce ti to musel dát. Neděje se to drama. Víš, že tak, jak jsi, jsi pro své okolí darem. To je pak svět, ve kterém stojí za to žít.

To by byl svět… kdyby každý znal svou hodnotu, věděl, že je pro ostatní darem.
Nebylo by třeba hnát se za velkými auty a domy. Dokazovat, že jsme dost dobří. Nebylo by proč a o co bojovat. Žili bychom v lásce a hojnosti. A pak bychom už asi mohli umřít, protože bychom pochopili, že nejsme odděleni. Všechna náboženství o tom mluví, ale málokdo to skutečně pocítí. A v poušti se to děje.

Jak?
Různě. Když je horký den, děláme s lidmi rituály, kdy se celí nechají zahrabat do písku. Kouká jen obličej, přikrytý turbanem proti slunci. Pro většinu lidí je prvních pět minut dost těžkých. Cítí tíhu písku a zpanikaří. Pak se mu poddají a zažijí, že se smývá hranice mezi jejich tělem a pískem. Pro některé je to hodně silný a léčivý rituál. Mnozí tam i odloží své nemoci. Horký písek je z nich zkrátka sejme. Mnozí jsou překvapeni, že nemusí nic dělat, jen dovolit, aby to Sahara udělala za ně.

Když lidé na Sahaře odloží to, co už nepotřebují, kdo jsou, když se vrátí?
Většinou změní svůj život. Někdo třeba odejde z práce, která ho už dlouho nenaplňovala, ale neměl odvahu ji opustit. Když tu odvahu najde a udělá ten krok, objeví se prostor pro skvělé nové věci. Ale musí napřed něco nechat jít. Nebo někteří pochopí, že jejich problémy pramení z toho, že stále čekají na pochvalu svých rodičů. V poušti pochopí, že je jen jeden člověk na světě, který jim může dát své opravdové „ano“ – oni sami. Když k tomu dojdou, najednou už nepotřebují být schvalováni svými partnery nebo rodiči. „Moji rodiče se úplně změnili,“ říkají. Ale tak to není. Když se změníš ty, změní se celý tvůj svět. Přestaneš se na svoje rodiče zlobit za všechno, co ti nedali, a řekneš prostě: „Děkuju, že jste mi dali život.“ Už nečekáš, že schválí tvoji cestu, pochopíš, že to je jen na tobě. Dost se ti uleví.

Jezdíš na Saharu už patnáct, možná dvacet let. Jak změnila tebe?
Jednou jsem dostal krásný kompliment. Jeden kamarád se ptal našeho průvodce: „Jak to, že se k nám místní lidé nechovají jako k turistům?“ „Jste tu s Charlesem.“ „Ale Charles je tu taky turista.“ „Ne,“ odpověděl, „Charles je beduín.“ A já jsem jen poděkoval. Když jsem v poušti, stávám se beduínem, ctím pravidla pouště.

Jaká jsou pravidla pouště?
Když se v poušti setkáme, jsi mým hostem. Můj stan je tvůj stan, moje voda je tvoje voda, moje jídlo je tvoje jídlo. O všechno, co máme, se podělíme. Jednou jsme byli v malé oáze a moji přátelé chtěli maso. Tak došli do vesnice, koupili jehně a požádali místní, aby ho připravili. A jeden z nich se zeptal: „Jak ho budeme jíst? Po našem, nebo po vašem způsobu?“ „Jak to myslíš?“ ptali se. „Je to vaše jehně, koupili jste ho, tak rozhodněte, kdo ho smí jíst. U nás je to jinak, když ho někdo z nás koupí, je to naše jehně a společně ho sníme.“ Byla to výzva, rozhodnout se, že se podělíme… hned nás napadlo, že pro nás nezbude dost. Oni tenhle problém nemají. Nebylo to tak ale vždycky. Jednou jsem navštívil svého přítele beduína v jeho stanu a přinesl jsem jako dárek ovoce a hrozinky, které oni normálně nemají. Když byl čas na sladký dezert, ozval se hluk motoru a přijížděl džíp vojenské policie, která tam patroluje. Bylo jasné, že na ně počkáme, aby si přisedli a dali si s námi. Jediný, kdo si nabral hrozinky do hrsti, aby na něj zbylo, jsem byl já… Jistě, mám je rád, ale pro ně je to absolutní vzácnost. Musel jsem se sám sobě zasmát a poděkovat za tuhle lekci. A samozřejmě – bylo jich dost pro všechny.

Když jsem s tebou byla v poušti poprvé, byla to pro mě hrozně intenzivní transformace. Jako by v ní ta stará Tereza shořela a narodila se nová.
To je jeden z paradoxů života. Jsme obklopeni smrtí a děláme, že tomu tak není. Jedno z nejvíce osvobozujících poznání je vědomé přijetí smrti. Někdy ztratíme práci a máme pocit, že umřeme. Namísto abychom poděkovali za svobodu, která je nám tím dána, a vydali se vstříc novému dobrodružství. To samé se děje v partnerství. Někteří muži se ke svým ženám chovají strašně, a když je pak nakonec opustí, zhroutí se. Litují se a naříkají. Jejich svět se zhroutil a oni věří, že bez své partnerky nejsou nic. Ale v dnešním rychle se měnícím světě být v přátelství se smrtí znamená být v přátelství se životem. A s Bohem. Bůh je pro mě pojmenování toho většího, čemu se musíš poddat, nemůžeš s tím bojovat. Se Saharou taky nemůžeš bojovat, nemáš šanci. Můžeš s ní jen být. Někdo říká, že ji přešel a zvítězil nad ní. Ona s ním ale nebojuje. Možná ho podporuje, možná mu to ztíží. A on s ní může být, ale nemůže nad ní zvítězit.

Máš pocit, že transformace je vždycky spojená se smrtí?
Kvalita života souvisí s naším vztahem ke smrti. Jestli jsme připraveni zemřít. Pokaždé když jdeš spát, je to malá smrt. Ztratíš vědomí. Proto se toho někteří bojí a někdo to miluje. Lidé chtějí ve svém životě změnu. Často se jich ptám, jestli jsou na ni připraveni. Říkají, že ano. A když se zeptám, čeho jsou ochotní se vzdát – nechat to umřít, vyděsí se a couvají. To se může týkat partnerství, životní úrovně, navyklého způsobu života…

Jeden z největších dárků, cos mi dal, byla tvoje otázka: „Jsi připravená zemřít?“ Byla jsem s tebou poprvé v Tunisu a jeli jsme z pouště na pobřeží s řidičem, který jel jako šílenec, a já byla úplně tuhá strachy. A ty ses smál a opakoval tuhle otázku až do chvíle, než jsem řekla „ano“. Pokládáš tuhle otázku každému, kdo s tebou na Saharu jede?
Ne. Většina lidí by jí nerozuměla. Ten řidič měj najeto pár tisíc kilometrů. A přežil to. Někdy realita není tak nebezpečná, jak ji vnímáme. A ta otázka se týká důvěry. Důvěry v to, že jestli máš ještě nějakou dobu chodit po zemi, tak se ti nic nestane. A jestli nemáš, je to taky OK. Když nejsi připravená zemřít, budeš se pořád snažit zachránit – a to je strašnej stres.

Tvoje připravenost zemřít ti evidentně umožňuje dělat spoustu zajímavých věcí. Kromě cest přes Saharu například taky lítáš balonem. Je to v něčem podobné?
Když letíš balonem, vzneseš se a díváš se na zemi z výšky. A zároveň jsi v těsném kontaktu s přírodou, nic tě neodděluje. Stejně jako na Sahaře fyzicky zažíváš to, že jsi součást něčeho většího. Díváš se shora a vidíš ráj. A nejde ti do hlavy, proč si my lidé vytváříme tolik bolesti a zoufalství, proč si každý vytváříme svoje soukromé peklo. Většina lidí dost dobře cítí, po čem jejich srdce touží, ale mají strach ho následovat. Volí kompromisy a snadné cesty. Protože když následuješ rozum, máš nějaký cíl a nějaký koncept, kterého se držet. Máš to pod kontrolou. Když následuješ svoje srdce, nejde ti o cíl, ale o kvalitu života právě v tuhle chvíli. Ta cesta je nevypočitatelná a nekontrolovatelná. A pak zažíváš to, co stojí v Bibli: je o tebe postaráno. Samozřejmě, že pracuješ a staráš se o sebe. Ale nežiješ už ten strach a boj o přežití. A ten nemá nic společného s tím, kolik peněz opravdu máš. Znám spoustu velmi bohatých lidí, kteří mají obrovský strach, že o svůj majetek přijdou a stejně nepřežijí.

Asi nejsou připraveni zemřít…
Přesně tak. A to se můžeme učit od beduínů. Většinou u sebe mají jídlo tak na dva tři dny. A když k nim přijdeš, podělí se. Beze strachu a lítosti.

Můžeme se od nich učit. Neplánují budoucnost a neřeší minulost. Jen jsou. Jejich tváře jsou krásné, úplně vyžehlené a oči jim šťastně září. To se tady v Praze moc nevidí, viď?
Možná by to bylo i nebezpečné. (směje se)

Kdo s tebou na Saharu jezdí?
Většinou lidé, kteří chtějí ve svém životě změnu. Jsou více či méně úspěšní v tom, co dělají, a cítí, že je čas na novou kapitolu. Často jsou to i lidé, kteří zažívají některou z fází syndromu vyhoření. Někteří i opakovaně. Prošli léčbou, jejímž smyslem je postavit je opět na nohy a poslat je zpět tam, kde vyhořeli. To ale není možné. Vyhoření je oheň transformace, člověk musí projít skrz a narodit se do nové etapy svého života. Po třech dnech samoty v poušti je po vyhoření. Ti lidé jsou zpátky ve své energii, plní síly a radosti ze života. Někdy se jich ptám: „Po čem tvoje srdce touží?“ Většinou té otázce zprvu nerozumí. Pak se začnou rozpomínat, že rádi tančí, zpívají nebo cokoli jiného. A s hrůzou si uvědomí, že to posledních dvacet let nedělali… nebyl na to čas. A vyhoření je jasné rozcestí: buď necháš umřít svůj život tak, jak jsi ho znal, nebo zemřeš.

 -----------------------

Charles Kunow se narodil 3.4.1954, je otec šesti dětí a žije v Bavorsku. V patnácti letech došel k závěru, že se ve škole nenaučí nic zajímavého a odešel coby hippie žít na vlastní pěst do Mnichova.

V šestnácti s kamarády založil jeden z prvních velkoobchodů se zdravou výživou v Německu. V sedmnácti rozjel novou firmu na stěhování nábytku pro studenty a otevřel svou první diskotéku.

V pětatřiceti založil v Bavorsku seminární hotel Jonathan, nádherné místo pro pořádání seminářů a konferencí týkajících se osobního a duchovního rozvoje. Kromě vedení hotelu vede firemní semináře a teambuildingy a koučuje.

Přes patnáct let jezdí na Saharu se skupinami lidí, kteří hledají svou cestu, chtějí znovu objevit radost ze života a odvahu roztáhnout křídla a letět – žít svůj život. Poslední dva roky s ním jezdí Tereza Kalinová, která tak cesty otevřela i pro české klienty.

Více informací a fotografií najdete na www.terezakalinova.cz

-----------------------

Workshopy v ČR a retreaty na Sahaře s Terezou Kalinovou:

19.09.2009 - O matkách a dcerách - Dokonalá matka, dokonalá dcera - dá se to unést?
01.10.2009 - Vědomý business - cyklus volně navazujících miniworkshopů
10.10.2009 - Seberealizace jako stav vědomí
14.10.2009 - O matkách a dcerách - Ženy, o které se můžeme opřít
22.10.2009 - Vědomý business - cyklus volně navazujících miniworkshopů
24.10.2009 - Vědomý business - Autentická komunikace
31.10.2009 - O matkách a dcerách - Ženské pole předků
07.11.2009 - Cesta do ticha Sahary - silent retreat v tuniské Sahaře
26.11.2009 - Vědomý business - cyklus volně navazujících miniworkshopů
28.11.2009 - Vědomý business - Pokora, jak obohacující je nevědět
02.12.2009 - O matkách a dcerách - Místo, kam se vracíme
17.12.2009 - Vědomý business - cyklus volně navazujících miniworkshopů
13.03.2010 - Cesta do ticha Sahary - silent retreat v tuniské Sahaře
27.03.2010 - Cesta do ticha Sahary - silent retreat v tuniské Sahaře

Podrobněji na http://www.maitrea.cz/tereza-kalinova