jsila | 29.07.2007

Bývalý šéf Mostecké uhelné Antonín Koláček pracoval dvanáct hodin denně. Pak jeho tělo řeklo dost. Dnes žije smířen se smrtí a poznává rodinné konstelace.

Lidové noviny, příloha Pátek, 27.7. 2007, Eva Hlinovská

Ve své světlé kanceláři v centru Prahy má u okna zlatou sochu Buddhy v téměř životní velikosti. Ochotně si k němu sedá v pozici lotosového květu při focení. A je vidět, že takto sedět je zvyklý. S úsměvem téměř beránčím nám ochotně dolévá vodu do sklenek. Mluví tichým vyrovnaným hlasem člověka, pro nějž není materiální svět důležitý a jenž je (po většinu času) smířen se sebou i s okolím. Vyzařuje klid. Nestydí se na delší dobu odmlčet a hledat ten správný výraz, aby velice spisovnou češtinou popsal, jak se snaží najít svou duchovní podstatu. Antonín Koláček (47), muž, jenž se pravidelně objevoval v přehledech nejbohatších lidí Česka, rozhodně není impulsivní cholerik. Chová se uvolněně a samozřejmě. Na druhou stranu si ho velice dobře umím představit, jak s tím samým pevným hlasem a s vyrovnaným pohledem tvrdě vyjednával se svými obchodními partnery. Už ale z prostředí byznysu odešel: „Obchod je o přetlačování, o konkurenci. Jsem velice upřímný člověk a nemám rád manipulaci. Proto mi hodně lidí nerozumělo, podle nich jsem byl příliš měkký.“

Uhlobaron Koláček má dnes k vnitřnímu klidu své důvody: „Plně věřím v reinkarnaci. Cítím ji skrze svou intuici. V rámci reinkarnace jsem byl určitě v některém z minulých životů buddhistou.“ Přesto se domnívá, že buddhismus není konečnou odpovědí na všechny životní otázky, že lze zajít ještě „někam hlouběji“. Více než na minulé životy či budoucí nirvánu se soustřeďuje na prožívání přítomného okamžiku. Sám říká: „Mystikou je pro mě každodennost. Za nejmystičtější chvíle vůbec pokládám ty, kdy lidé spolu souzní v hluboké harmonii, kdy se vzájemně pochopí i beze slov.“

Meditace však není jedinou metodou, kterou Antonín Koláček, na krátko ostříhaný zelenooký muž ve světle oranžové košili, využívá k tomu, aby pochopil sám sebe. Má za sebou například dvaačtyřicetidenní půst. Poznal totiž člověka, jenž čtyřicet dva dní nejedl, a jelikož je podle svých slov „k podobným věcem velmi vnímavý“, rozhodl se nejíst také. „Zhubnul jsem 14 kilogramů. Cítil jsem se plný energie. Zpočátku jsem sice cítil hlad, ale pak už ne. Člověk se musí před půstem důkladně pročistit, pak začne přijímat jen tekutou stravu – vývary ze zeleniny, ovocné šťávy a čaje. Všechny pevné částice se musí odfiltrovat,“ přesně popisuje. Půst absolvoval v roce 2003 spolu se svou budoucí manželkou Radkou, a to těsně před svatbou. Dnes jí vše, dokonce i pije kávu: „Člověk se jen nesmí stát závislý.“

Někomu už jen představa několika týdnů na tekutinách připomíná peklo. Pan Koláček se však odhodlal poznat „svůj vnitřní vesmír“ pomocí další metody, jež nezasvěcenci může nahnat hrůzu – odhodlal se „odejít do tmy“: „Je to stará buddhistická metoda, odjedu do jednoho meditačního centra v Německu a strávím zde sedm týdnů v naprosté tmě, což by mi mělo pomoci pochopit vlastní duchovní podstatu. Samozřejmě denně za vámi chodí mistr, aby se člověk z té temnoty a ticha nezbláznil.“

O vesmíru

Bývalý personalista z Komerční banky. Rodák z Holešova na Moravě. Absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. A hlavně muž, jenž pomáhal stabilizovat Mosteckou uhelnou („Hnědé uhlí bylo na černé listině,“ říká). Český tisk (marně) pátral po tom, co a jak Antonín Koláček vůbec vlastní, zda je pouze najatým manažerem či tajemným hybatelem v pozadí. A jedním dechem s obchodními aktivitami uhlobarona se mluvilo o jeho zálibě v buddhismu, jíž se vůbec netajil – mediální popularitu získala zejména Koláčkova pouť k pramenům Gangy.

Brzy se chystá do Bhútánu, navštívil Jeho Svatost Dalajlámu v Dharamsale, byl v Tibetu, Nepálu i na „mnoha spirituálních místech“ v Indii. „Sám za sebe však musím říci, že na mnoha místech na Východě už tu spirituální hloubku ani necítím. Východ se pomalu dostává do situace, kde byl Západ dříve – lidé tam začínají více toužit po materiálních věcech. Mám pocit, že východní spiritualita se přemisťuje sem, na Západ.“

Od roku 1996 věnoval podle svých slov svůj život a veškerý čas i myšlenky záchraně a restrukturalizaci Mostecké uhelné. Po celé čtyři roky pracoval zhruba od pěti od rána do půlnoci: „Nejtěžší bylo připustit si, že můj organismus už nápor práce nezvládá. Žil jsem s děsivým pocitem zodpovědnosti za všechny a za všechno a sebe jsem stavěl až na poslední místo.“

Začal se tedy zajímat o reiki, šamanismus, buddhismus a meditace. Když se ho ptám, jestli nepovažuje z dnešního úhlu pohledu za špatné své tehdejší působení ve společnosti, jež měla i negativní dopad na ekologii, odpovídá stejně klidně, tiše a sebevědomě: „Vesmír není o křivdách a nekřivdách, o dobrých a špatných věcech. Důležitý byl pro mě jak život askety, tak i život vrcholového podnikatele a manažera. Nyní hledám rovnováhu - něco mezi tím. Nechtěl bych něco ze svého života kritizovat nebo vyškrtnout, protože jediný, kdo na nás působí negativně, jsme my sami. Vyčerpává nás sebedestrukce, sebekritika, boj se sebou samým. Člověk se by se měl přijmout takový jaký je, se vším, co k němu patří. Vnímám náš život tak, že vše, co do vesmíru vložíme, to se nám i vrátí.“

Dnes některá buddhistická centra podporuje Antonín Koláček i finančně. S tím se ale nespokojil a podnikavého ducha v sobě nezapřel ani poté, co se začal věnovat metafyzickým otázkám. Jeho společnost Maitrea vydává kromě jiného knihy o rodinných konstelacích. Ale buduje také školku u Říčan či Dům osobního rozvoje v pražské Týnské uličce – zde budou nejrůznější semináře o poznání lidské duše, individuální terapeutická sezení, ale i vegetariánská jídelna: „Chceme vybudovat místo, kde člověk může být sám se sebou či s lidmi, které má rád.“

O rodině

V současné době se zajímá o své rodinné vztahy v rámci rodinných konstelací. „Jakmile se člověk začne hlouběji zabývat sám sebou, vždy narazí na něco, co nemá vyřešené. Je to vlastně nekonečný proces – vy to ‚něco‘ musíte uvidět, uchopit a přijmout. Poznat, že je to vaší neoddělitelnou součástí a hlavně s ničím nebojovat. Jakmile člověk začne s něčím bojovat, rodí se bolest.“

A tak Antonín Koláček už například zjistil, že prvním sourozencem jeho otce byla sestřička, která zemřela po třech měsících života. Následovalo šest potracených dětí, teprve pak se narodily jeho dvě tety a Koláček senior. „Všechen ten stres z nenaplnění lidského života a ze smrti se promítal i do otce a vlastně celé mojí rodiny. Teprve teď, když o té mrtvé sestřičce mluvíme, přijímáme ji mezi sebe. Jakmile se bolest stane vědomou, zmírní se.“

Zajímavé informace zjistil i o rodině své matky – babička Antonína Koláčka odešla s osmi potomky od jeho dědečka. Jeho maminka byla ze všech sourozenců nejstarší a musela se starat o mladší děti – odtud plyne silný pocit zodpovědnosti, jenž později svazoval i samotného Antonína. Když se ho ptám, který zážitek z dětství byl z jeho úhlu pohledu určující, Antonín Koláček poprvé zaváhá s odpovědí – on sám sice už nerozlišuje mezi soukromým a veřejným, ale obává se, že by se jeho slova mohla dotknout příbuzných a způsobit jim bolest: „Asi mě ovlivnilo, že maminka byla výbušná a občas mě seřezala. Tyto pocity jsem vytěsnil, jenže právě proto zůstaly v mém podvědomí.“

Antonín Koláček má se svou druhou ženou Radkou roční dceru Elišku. Je také otcem dvou dětí z prvního manželství. „Děti se snažím vychovávat k tomu, že hromadit věci nemá smysl.“ Coby buddhista na materiálnu neulpívá (pouze na knihách a cédéčkách).

Kromě rodinných konstelací se pan Koláček zabývá i tématem smrti. Dokonce absolvoval kurz Umění zemřít. „Neuměl jsem přijímat smrt, a v přeneseném smyslu slova i odloučení. Dnes jsem připraven zemřít klidně zítra.“

V okamžiku smrti vzniká velký stres. Pokud umírající nemá uspořádané zážitky ze svého života, jejž právě opouští, vznikne chaos a o to složitější bývá počátek dalšího života. Antonín Koláček intenzivně pracuje na tom, aby chaos v jeho případě neměl moc šancí: „Mým životním cílem je naučit se být vnitřně sjednoceným. Chci se naučit vyjadřovat jednotu v tom, co cítím, co si o tom myslím, co a jak říkám a co a jak také nakonec udělám.“