Vlastimil Marek | 06.06.2007

Album Dakshina, které Deva Premal s Mitenem natočili v roce 2005, po více jak patnácti letech spolupráce, je jakýmsi vyznáním díků jejich duchovnímu učiteli Oshovi, a cele naplňuje představu hudby jako meditace a meditace hudbou, v tomto případě zpěvem.

Naše hudba vznikla v průběhu meditací a slavností.
Není tu proto, aby bavila posluchače, ale je to způsob naší duchovní praxe.
Deva Premal, Dakshina

Album Dakshina, které Deva Premal s Mitenem natočili v roce 2005, po více jak patnácti letech spolupráce, je jakýmsi vyznáním díků jejich duchovnímu učiteli Ošovi, a cele naplňuje představu hudby jako meditace a meditace hudbou, v tomto případě zpěvem. Zatímco nám do hlav cpali ideologické a v životě nepoužitelné nesmysly, malá Deva Premal nekoukala na televizi, ale denně zpívala mantry. Při každém rozsvícení světla zazpívala RAM a před začátkem jakéhokoliv jídla s rodiči zpívala ÓM. „Slyšela“ mantry ještě než se narodila, v bříšku své zpívající maminky. Dakšina je šestým, zatím posledním albem této bezkonkurenčně nejlepší západní zpěvačky manter. Domnívám se tedy, že posluchači, který zatím nikdy mantry nezpíval, nezná souvislosti a neslyšel předchozí alba, pomohou některé informace o pozadí důvodu, proč se mantry již tisíce let zpívají, ale především, proč fungují. Současné neurovědy v posledním desetiletí totiž značně poodhalily mnohá z tajemství účinnosti zpěvu a manter zvláště na regeneraci a harmonizaci lidé psychiky, a tak zvídavé a po informacích a smyslu té které činnosti se pídící mozky Evropanů již mají čeho se chytnout.

Celé album Dakshina (včetně výběru manter) je prodchnuto vděkem k duchovnímu učiteli. Zatímco na Dálném východě instituce gurua, duchovního učitele, nikdy nezanikla, v Evropě a v USA mají žáci se vztahem k učitelům značné potíže. Zatímco když v Indii nebo v Japonsku řekne guru (učitel, mistr) „Tři měsíce zametej dvorek,“ žák ani nemrkne a začne zametat dvorek. Zápaďan má vždy řadu otázek a o učitelových metodách a priori pochybuje. Je to ovšem, jak se ukázalo při výzkumech mozku, právě tato pochybnost, která omezuje a zamezuje skutečnému pokroku na cestě ke zklidnění mysli a těla, k poznání sebe sama. Právě tak ona sémantická past hledání skutečného poznání („probuzení“ z pastí iluzorního vnímání reality) znemožňuje žákovi například rozpoznat paradox snažení: čím víc člověk chce dosáhnout osvícení, tím více se od něj vzdaluje. Jen učitel, tedy ten, který má tuhle cestu za sebou, umí skutečně poradit, případně žáka nakopnout správným směrem. Proto je „instituce“ duchovního učitele tak důležitá, proto jsou žáci svému guruovi již předem tak vděční, a proto mu tak důvěřují.

První mantra Oh hraum, mitraya je holdem bohyni hudby, umění a božské řeči Saraswati, protože to skrze ni mají mantry takovou moc.

Člověk, tedy jeho mozek, potřebuje něco, co by sjednotilo jeho snažení. Ten, který v něco skutečně věří, a praktikuje odpovídajícími metodami, má usnadněnou životní roli, nejen protože je klidnější (umí čistit a pečovat nejen o tělo, ale i o mysl, třeba modlitbou, nebo mantrou, lépe mu to – propojenými hemisférami – myslí, a také mu lépe funguje imunitní systém), ale protože se vibračně napojuje na již ověřené vzorce pozitivních metod a způsobů. Když zpívám mantru, která opěvuje symbol těla i duše harmonizující hudby a povznášejícího umění, tedy nějakou bohyni, nemám přinejmenším po celou dobu zpěvu takové mantry na hladině mysli žádné negativní myšlenky nebo představy. Mysl si odpočine (po těch pár minut neblokují negativní myšlenky, namočeny do negativních emocí, imunitní systém, a mysl si zvyká na „pobyt“ v pozitivním vnímání sebe a světa).

Dnes víme, že mozek se neustále transformuje a přizpůsobuje tomu, co člověk delší dobu dělá a provozuje. Když neustále jen kritizuje a stěžuje si, jeho mozek je „trénován“ a ona pomyslná výhybka (v amygdale) každý vjem v nevědomých dvou desetinách vteřiny přehodí na kolej „Problém“ (protože to tak dělá často a i mechanicky, je to stále snadnější). Jenže ono to jde i naopak – a to je hlavním poselstvím všech těchto dálněvýchodních meditačních, mantrických a jiných metod – když začneme trénovat pozitivní způsob vnímání reality – život a svět je radost – natrénujeme onu výhybku tak, že při každém vjemu přehodí automaticky (směr našeho vnímání a reakcí) na kolej „Radost“. Zatímco my, problémoví, máme pak těla neustále stažena očekáváním problémů, mniši a lamové v každém jevu a procesu rovnou vidí a užívají si radost – jejich těla a mozky jsou uvolněné, a tedy, jak dnes víme, efektivněji fungující. V souvislosti s negativním, nebo pozitivním vnímáním reality už Buddha věděl, že jsme také to, jak mluvíme a myslíme. Když mluvíme pozitivně, tedy nepoužíváme negativní přídavná jména (např. ve spojení strašně dobrý, příšerně fajn, ale i „nemám s tím problém“), naše uvolněná mysl funguje daleko efektivněji (neurovědci vědí, že mozek musí „šetřit“ a vybírá si pro zpracování vždy to, co je v tu chvíli důležitější: například na ulici slyšíme jen asi 8% z toho, co registrují naše uši a sluchová centra). To je i znak géniů: jejich mozky prostě umí pracovat efektivněji. Co asi udělá s myslí a mozkem zpěváka mantra, která opěvuje výhradně pozitivní vlastnosti, když ji bude zpívat ne jen několik minut, jak to děláme my tady v Evropě, ale 3x denně 108x po dobu nejméně čtyřiceti devíti dnů? Mozek se přizpůsobí, zvykne si (dendriticky jinak propojí neurony) a člověk pak skutečně vnímá svět a sebe jakoby novými, jinými smysly.

Druhá mantra Om nama Šivaya je oslavou mužského principu, ztělesněného bohem ničitelem ega a iluzí Šivou. Zpěv této mantry má člověka osvobodit ode všech přítěží a zavazadel, která jsou na cestě k duchovnímu poznání zbytečná.

Dnes už i západní věda ví, že jazyk je past a svět, tak jak jej vidíme, je iluze. Přílišné chtění, lpění, přílišná snaha je kontraproduktivní. Když člověk zpívá (v tomto případě mantru), uvolňuje hlasivky. To automaticky znamená i uvolnění emočních bloků. Mantry nevyžadují zapojení levé (verbální) mozkové hemisféry, protože slova manter jsou vždy velmi jednoduchá a neustále se opakují. I západní sociologové a psychologové dnes (také díky Jungovi) ví ledacos o potřebě rituálů a o rozdílech mezi mužem a ženou. Zatímco ženy vnímají svět daleko holističtěji, intuitivněji, než přímý a k akci zrozený muž (který se ale musí umět okamžitě rozhodnout, a vidí a vnímá tedy jen úzký výsek reality, zato se ale umí orientovat v prostoru dokonce i ve tmě), v naší post moderně zmatené společnosti, kdy se role žen a mužů promíchaly, panuje v myslích mnohých zmatek. Ženy jednají a myslí mužsky, muži podléhají tlaku módních návrhářů. Tyhle nepřirozené a evoluční danosti zastírající kulturní vzory jsou také ony „přítěže“ a „zavazadla“, která nám brání ve výstupu na Horu poznání. Zpíváme-li opakovaně melodie (a užíváme-li tak frekvence) spjaté se spíše archetypálními mužskými vzory vibrací, zcela jistě napomáháme jejich obnově i ve svém těle.

Mantra Guru rinpoče je věnována velké legendární osobnosti středověku, Padmasambhavovi, který přinesl buddhismus do Tibetu. Tato mantra v sobě má podstatu všech guruů, učitelů a je tak jednou z těch nejmocnějších.

Kdysi možná existovaly mantry proti strachu z prohry, z vody či bouřky, z pavouků nebo výšek či prohry v kostkách atd. Každý strach blokuje mysl a imunitní systém. Když tedy budu zpívat mantru, která pomáhá proti jakémukoliv strachu, ušetřím energii a v oné jedné, všeobecné mantře, bude jaksi zahrnuta celá řada těch „níže postavených“. Když pozitivně zpívám o svém učiteli, je to samozřejmě lepší, než když bych na něho myslel negativně, když ale zpívám o pozitivních vlastnostech gurua všech guruů, zahrnuje to jaksi vyšší úroveň: když je levá (verbální, postupná, lineární) mozková hemisféra často v koncích, začne fungovat pravá (vztahová, abstraktní) mozková hemisféra. Všichni víme, co to je brána, ale co je to brána bran? A brána v branách bran? Díky kultuře a životnímu stylu všichni v Tibetu a většina lidí v Indii, Thajsku, Barmě a.j. i bez toho, aby se to museli učit, ví, kdo to byl Buddha, proč je dobré nelhat, nekrást a nepodvádět, a jak se vyplatí důvěřovat guruovi, zvláště pak takovému, který byl guru všech dalších guruů.

Vše, co stvořil Bůh, je dokonalé. Toto je dokonalé, tamto je dokonalé. Odeber dokonalost z dokonalosti a opět zbude dokonalost, zpívá se v mantře Om Purnam, kterou Deva Premal rozdělila na dvě části.

Lidský mozek je evolučně naprogramován tak, aby kdykoliv se člověk na něco podívá, automaticky zapojil program, který musí situaci zhodnotit, kriticky posoudit. V rámci života v africké lesostepi to bylo a např. při nějakém akčním sportu stále je výhoda, ovšem žijeme-li ve společnosti, která je zvyklá všechno kritizovat, naše mozky a těla se přizpůsobí, zvyknout si, a pak automaticky kritizujeme cokoliv kdykoliv. My Češi přitom patříme mezi 8% nejbohatších obyvatel planety Země (máme kde bydlet, co jíst, v zimě kde se ohřát, a navíc mobilní telefon a počítač) a přitom si pořád stěžujeme. Přitom jsme každý(á) dokonalý(á). Pokud by se nám podařilo vnímat svět i sebe takto, pozitivně, tedy jako naprosto dokonalé, naše těla (a mozek) by se přizpůsobila a vnímala by svět skutečně jako dokonalý. To je ona láhev, která je z poloviny plná. Nezměníme obsah tekutiny v lahvi, ale svůj způsob vnímání lahve a jejího obsahu. To ovšem zaručí, že naše mysl a tělo budou uvolněné, a tedy funkční, nestažené zbytečnými a nereálnými spekulacemi co kdyby, a my začneme a budeme vnímat svět jako dokonalý. Pro mozek je jedno, jestli držím v ruce jablko (a začnu slintat), nebo jestli si se zavřenýma očima představím, se všemi detaily, jablko (začnu slintat). Pokud tedy zpívám mantru, která opěvuje dokonalost, pak těch pár minut, nebo oněch 49 dnů, bude můj mozek trénovat, co to je být ve stavu pozitivní dokonalosti, zvykne si na to a ona výhybka v amygdale pak bude, tak jako Tibeťanům či jógínům, automaticky cokoliv přehazovat na kolej Radost.

Mantra Brahma Nadam je oslavou onoho moudrého rádce v každém z nás, niterného gurua, který dává absolutní štěstí, rozeznává pasti duality našeho vnímání světa a popisuje vztah guru a žák jako nezbytný prostředek dosažení osvícení.

Jedním z velkých objevů současné neurovědy je zjištění, že podvědomí každého člověka vždy ví, co je v té které situaci třeba udělat. Jinými slovy, zatímco my se rozhodujeme na základě toho, co dokáže zpracovat neokortex, kůra mozková, tedy, zjednodušeně napsáno - rozum, naše podvědomí (a propojené mozkové hemisféry) mohou operovat s počtem informací a poznatků o několik řádů vyšších. Pokud bychom dovedli se svým podvědomím (pomyslnou pod vodu ponořenou částí ledovce, z něhož vidíme jen jednu desetinu) nějak komunikovat, naše rozhodování by se dramaticky zkvalitnilo. To je ona pověstná intuice, která odjakživa pomáhá nejen umělcům, ale i velkým vynálezcům. Ukazuje se, že meditace, a zpěv manter, jsou velmi efektivní způsoby, jak nalézt a tréninkem rozšiřovat brány vedoucí do podvědomých oblastí naší osobnosti. Vzýváme-li toho nejvyššího moudrého, posílíme zpětně působení pozitivních způsobů vnímání reality – ale vnímáme přece my sami! To v naší mysli, v podvědomých částech našeho mozku, je ukryt onen rádce, mudrc a geniální děd vševěd. Mantrou se k němu jen dostaneme.

O tom, že mantry léčí a efektivně zklidňují mysl, ti informovaní vědí již od 80. let a prvních západních vědeckých pokusů tento fenomén zmapovat. Jinak řečeno, každý zpěv harmonizuje, ale tak jako zpěv manter je Rolls Roycem mezi Trabanty našeho obvyklého, krátkého a velmi často a zbytečně negativního zpěvu, tak je Deva Premal jakýmsi Federerem, Einsteinem nebo dalajlamou svého oboru.