Lída M. | 29.08.2008

Ve stresu a vypětí každodenního života, zvláště moderního života v městských areálech, je nezbytné uvažovat a jednat na dvou rovinách. Tou první je povrch toho, co okamžik za okamžikem prožíváme, a tou druhou, možná mnohem důležitější a mnohem hlubší rovinou, je zakotvenost v míru a harmonii, zatímco okamžik za okamžikem čelíme životu.

Před mnoha léty jsem se ocitl v Los Angeles na místě, které souviselo specielně s první rovinou. Bylo tam množství přístrojů a zařízení, záměrně uzpůsobených tak, aby podstatně snižovaly účinky stresu každodenního života vedoucích pracovníků vrcholné exekutivy z oblasti financí, obchodu a politiky. Členství bylo drahé, tudíž exkluzivní.

Vybavení tohoto klubu pro exekutivu bylo velmi rozmanité, od masážních stolů přes vodní nádrže se slanou vodou, v nichž lidé mohli uvolněně odpočívat a vznášet se bez jakékoliv námahy, až po fyzické a mentální hry, jejichž konkrétním účelem bylo snížit fyzické i mentální zatížení a stres. Do této kategorie patřila i dobrá hudba, prostředek, který značně redukuje mentální napětí. Pokud členové neměli čas v pracovních dnech, byl jim klub k dispozici o víkendech, aby mohli odbourat napětí, které se v nich nahromadilo během týdne, a aby – jak lze předpokládat – byli připraveni snášet stres dalšího týdne, který je očekával.

Na této povrchové rovině života mohou být užitečné různé aktivity: jóga, meditace, stimulace světlem, břišní smích, různé druhy fyzikální léčby i psychoterapie. Ty ale nemohou proniknout až k té nejhlubší rovině a navodit stav stabilní stav klidu a vyrovnanosti – stav, ve kterém nikdy necítíte vnitřní disharmonii a nejste v disharmonii s nikým dalším, i když jste přitom neustále konfrontováni se životem. Je to stav, v němž může na okamžik vyvstat hněv, který ale nikdy nemá za následek pocity nepřátelství nebo nenávisti vůči člověku, který ve vás hněv vyvolal jako vaši bezprostřední, přirozenou a biologickou reakci.

Existuje jen jediný způsob, jak nemít stálý pocit odporu k sobě nebo k někomu jinému – jak být trvale spokojený sám se sebou i s ostatními: jste-li plně přesvědčeni, bez sebemenšího stínu pochybností, že nikdo, ani vy, ani nikdo jiný nemůže být v žádné činnosti tím, kdo jedná; že žádné jednání nemůže být nikdy činností nějakého člověka – že k dotyčnému dění prostě dojít muselo díky univerzální vesmírné Zákonitosti.

Důsledkem tohoto pochopení je trvalý stav klidu a pohody, přestože člověk okamžik za okamžikem řeší životní výzvy. Čelit životu okamžik za okamžikem znamená přijímat život tak, jak přichází, přijmout cokoliv, co daný okamžik přinese – radost nebo trápení – aniž by se člověk nechal do nich svým odporem zaplést. Což ve svém důsledku znamená pozorovat všechno, k čemu dochází, (a vědět, že k tomu dochází podle kosmické zákonitosti), udělat všechno, co je třeba, a co je nejdůležitější, zůstat klidný. Zůstávat klidný znamená nepřemítat, nevytvářet si představy o tom, co bylo, nebo o tom, co všechno se může stát – znamená to zůstávat tiše v současném okamžiku.

Být bezpečně zakotvený v míru a vyrovnanosti a současně okamžik za okamžikem řešit situace, které přicházejí – to je ve skutečnosti důsledek pochopení, že všechno, k čemu dochází, je výsledkem působení Vědomí v pohybu a že nic z toho není jednáním nějakého člověka. Bezprostředním důsledkem pochopení, že nikdo nejedná, je naprosté vymizení všech pocitů viny a zahanbení za domnělé vlastní chyby i úplnou absenci jakýchkoliv pocitů nenávisti a zloby, žárlivosti či závisti vůči komukoliv ´jinému´. Takový stav spočinutí a zakotvení v klidu zahrnuje samou svou podstatou přijetí všeho, co se v každodenním životě okamžik za okamžikem děje, a tak problém stresu a napětí nemůže vůbec vzniknout.

Životní pravdou je, že palčivá bolest ran osudu má překvapivě krátké trvání a že tedy i bezstarostná pohoda jednoho či dvou týdnů dovolené stejně jistě vyprchá. Mnoho psychologů došlo k závěru, že pocit štěstí patrně závisí převážně na genetické výbavě a ne na zevních skutečnostech. Zdá se, že ať jsou krušné a šťastné okamžiky života sebetragičtější či seberadostnější, lidé se nevyhnutelně vracejí k té rovině spokojenosti, která v nich byla předem nastavená.

Podobá se to hypotéze o ´bodu výhry´ u tělesné hmotnosti: teorii, podle níž mozek – jak se zdá – má svým naprogramováním za úkol zvyšovat a snižovat tělesný metabolismus, tak aby se udržovala předem daná hmotnost. Vědci tvrdí, že existuje i ´bod výhry´ pro spokojenost – geneticky dané naladění, které se může v důsledku rozmarů životaběhu vychylovat trochu nahoru nebo dolů, nicméně ne nadlouho. Mrzout začne být během doby stejně otrávený jako dřív a lehkovážný se vrátí ke své bodrosti.

Rozhovory s řadou psychologů ukazují, že teorie předpokládající existenci biologického ´bodu výhry´ u spokojenosti (což je něco docela jiného než být při neustálém řešení problémů každodenního života trvale klidný a vyrovnaný) má u nich širokou podporu. Vývojový psycholog Harvardské univerzity Dr. Jerome Kagan říká: „Je zřejmé, že T. S. Eliot byl svým založením zarputilec a Jay Leno je rozený optimista. Ale k doplnění bílých míst v biologii máme ještě hodně daleko.“

Zdá se, že koncepce ´bodu výhry´ dává smysl i dlouho existujícím výsledkům výzkumu o spokojenosti, se kterými si vědci nevěděli rady. Studie o spokojenosti provedené v několika zemích ukázaly, že – pomineme-li chudé vrstvy společnosti – peníze nemají na pocit spokojenosti žádný zvláštní vliv. Totéž platí i pokud jde o manželství, vzdělání, rodinu i některé další faktory, jejichž vztah ke spokojenosti byl předmětem výzkumu. Každý z uvedených faktorů může spokojenost člověka trochu zvětšit, ale jeho vliv na míru dobré pohody, která je pro daného jedince charakteristická, je nepatrný.

Psycholog univerzity v Illinois Dr. Edward Diener říká: „Zjistili jsme, že události jako povýšení nebo ztráta milenky ovlivňují náladu člověka nejsilněji po dobu asi tří měsíců; za šest měsíců nezůstane po jejich působení ani stopa.“ Cituje údaje, dokazující, že ti, kdo vyhráli v loterii, nejsou rok po své velké výhře o nic šťastnější, než byli předtím. A různé studie ukazují, že dokonce i lidé s poraněním míchy mají sklon duševně se vzchopit.

To všechno se přirozeně může týkat jen povrchové roviny každodenního života. Něco docela jiného je být v hlubším smyslu zakotvený v míru a harmonii, když člověk přitom den za dnem čelí proměnlivosti osudu. Takové zakotvení závisí u dotyčného jedince téměř výhradně na vypěstování automatického návyku plně přijímat fakt, že svobodná vůle jednotlivé lidské bytosti je ve skutečnosti iluzí. Veškeré lidské jednání je bez výjimky děním, které nutně muselo nastat díky kosmické zákonitosti, podle níž probíhají veškeré pohyby ve vesmíru, počínaje tou nejmenší věcí a hvězdami a planetami na obloze konče.

Je ověřenou skutečností, že myšlení a jemu odpovídající jednání nelze ve skutečnosti od sebe oddělit. Myšlení a jednání tvoří jeden integrální celek a lidská bytost nemá žádnou vládu nad tím, jaké myšlenky v ní vyvstanou.

Předchozí text je ukázkou z úvodu Raméše Balsekara k jeho knize „Let Life Flow.

V případě vašeho zájmu další informace a články jinde:

www.rameshbalsekar.com
Raméš Balsekar: Jak žiji svůj život
Ukázka z knihy Nesnesitelné ego
Kniha Hřích a vina v češtině