koan | 19.09.2008

Neznámý učitel Scott Morrison (New Orleans) zasvětil svůj krátký, ale intenzivní život hledání míru. Nejvíce jej ovlivnil zenový buddhismus. Je autorem dvou knih Jenom přítomnost a Otevřená nevinnost. Scott kladl velký důraz zejména na přímé osobní pátrání a zkoumání. Svým studentům stále připomínal, aby nevěřili ničemu a nikomu, včetně jeho nauky, aniž to sami neprozkoumají. Sám trávil denně mnoho hodin v meditaci, čtením, psaním a učením. Nevím přesně, na jakou chorobu Scott zemřel, ale je jisté, že i on využil „ne-moc“ k opravdové cestě za tím, o co jde v životě především.

„Zajisté, my všichni se máme od sebe navzájem velmi mnoho co učit. Proces jemné arogance a podvádění sebe sama v duchovní oblasti je tou nejvíce škodlivou iluzí. Já jsem buddhista nebo jógin, pohan nebo kabalista či student jiné mystické či eklektické školy a představuji si, že křesťané jsou přinejmenším ti nejvíce klamaví.

Jsem křesťan, možná katolík či evangelík. Nebo jsem student kurzu zázraků, muslim, žid anebo pod nějakou jinou záminkou podporuji svou verzi „Boha“ nebo „Lásky“, že je přesnějším vyjádřením než „těch ostatních“. Ale ve skutečnosti - vezmeme-li v úvahu, že „Ježíš řekl to a to“ a „Buddha učil tak a tak“, můžeme si položit otázku: „Jak bych to mohl poznat já, a proč to opakuji?“ Když tomu čelíme upřímně, stěží se vyhneme zjištění, že cokoli děláme, je snahou ospravedlnit naše vlastní názory a s nimi spojené pocity. Možná je to i hledání, jak být svázán s nějakou silnou autoritou, která zpevní naše vlastní podmínění. My všichni máme o věcech své osobní i skupinové příběhy a tajně pokračujeme v povyšování sebe samých a ponižování všech ostatních.

Ve skutečnosti ale neexistuje nějaké osobní osvobození či spása. (Kde je ten od zbytku „oddělený jedinec“, který má být spasen, vyjma nějaké mentální fikce?) K nejzazší důležitosti, je nakonec skoncováno s tímto prohnaným a bolestným procesem „duchovního ega“, které si představuje, že jde o nějaký druh soutěžení a že je zde někdo, kdo musí proti ostatním obhajovat svůj speciální duchovní rajon. Pokud přestaneš užívat toto přechodné tělo, své myšlenky či pocity jako vztažného bodu (své existence), pak bude zřejmé, že zde není „někdo“ a že nejsou žádní „druzí“. Že celá věc je jen paranoidní fantazií, patologickou halucinací ve jménu náboženství, kterému jsme se upsali.

Řekněme to naplno: Bůh, Absolutno, nepatří nikomu, ani nějaké určité skupině. (Proč vzdávat hold nějakému konkrétnímu, a tím pádem omezenému bohu?) Kromě toho, Osvícení ani Seberealizace nepatří nikomu jednotlivému. (Ve skutečnosti, všechno náleží Osvícení, tak proč chtít nějaké konkrétní osvícení?) Ačkoli se může fakticky vyskytnout v jakémkoli kontextu – buddhismu, křesťanství, józe, hinduismu, islámu, taoismu atd. – Osvícení nemůže být vlastněno. Jak by mohlo být něco, co je Nekonečné, vlastněno nějakým náboženstvím, tradicí, cestou, linií, učitelem nebo hierarchií, tedy vším, co je omezené? Je snad Bůh křesťan, žid nebo muslim? Je Osvícení ovládáno buddhisty, jóginy nebo hindy? Jak může být něco, co je Beztvaré, přizpůsobeno souboru nějakých domněnek o osvobození, v minulosti či budoucnosti?

Je načase, abychom přestali předstírat, ať už skrytě nebo otevřeně, že naše vlastní skupina je v nějakém směru nadřazená. To je skrytý způsob tvrzení „Já jsem výjimečný“ (proto nikoli horší). Přiveďme naši zranitelnost, dětské strachy a pocity méněcennosti, překryté přetvářkou o individuální či skupinové mimořádností, k absolutnímu zastavení. Úplně. Nyní. Pokud potřebujeme plakat, plačme společně. A dovolme přitom slzám studu, ať se stanou slzami úlevy, slzami radosti – v konečném odložení břemena snahy bránit a ospravedlňovat to, co jsme si o sobě představovali, že jsme. To, co neexistuje, nemá a nikdy nemělo potřebu bránit se.

Zejména v nedávných letech zažilo mnoho z nás velmi silné prozření, ale tyto zkušenosti pro nás neznamenají až tolik, pokud si nedovolíme být kompletně transformováni tím, co jsme sami objevili. Pokud se tyto zkušenosti ale pokusíme použít k potvrzení náboženství, členské identity a názorů s různými tajemstvími a jemnými motivy, pak bude naše probuzení zkorumpované a budeme opět zapleteni v iluzi. (A pokud budeme identifikovat sami sebe, naši skupinu, cestu nebo učitele jako něco zvláštního, učiníme se tím oddělenými.) To, co koná většina duchovních institucí, je podpora a oslavování toho, co je již bez výhrad skutečné a pravdivé.

Plné uvědomění, mír, svoboda, jasnost a radost existuje pouze nyní. Pokud někdo z nás stále shledává, že trpí symptomy ignorance, oddělenosti nebo soutěživosti, potom strach, závist, zlost, smutek, frustrace, zklamání, žárlivost, odpor k sobě, vina, deprese, osamělost, zoufalství či zmatek, to vše bude, budeme-li stále vyjednávat s Bohem, stále vyjednávat s Pravdou, stále vyjednávat s Láskou, stále vyjednávat se Svobodou, stále vyjednávat s Klidem. A tato bolest není ničím jiným než agonií z nalhávání sobě samým o tom, že něco chceme více než cokoli jiného. Je to, jako když už jsme konečně našli milence, po kterém jsme dlouho toužili, ale nadále se s hrůzou zdráháme pustit, že přijdeme o Lásku samu.

Proč odkládat tento moment? To, co hledáš, je tím, čím už jsi a vždy jsi byl – nejsi oddělen, nemůžeš být oddělen od Absolutního, od Nekonečného Vědomí Sama. Pokud se odvážíš přestat s předstíráním (a záminkami), že ty a tvůj život je založen na nějaké mentální verzi věcí, které vznikají z paměti – najdeš to, co Je, bez pochyby! To není nějaký druh toužebného smýšlení nebo grandiózního triku. Spíše s úplnou a odhodlanou upřímností, bez jakékoli psychologické obrany či sebeklamu, hledej své srdce a najdi to, co neustále jsi – to, co jsi vždy byl. Zjisti, zdali tam někdy byli „ti ostatní“. Pokud objevíš, že tam nikdy nebyl nikdo druhý – je tam někdo nyní? Mohl tam kdy být? Proč dále předstírat?

Pokud se odvážíš odevzdat své srdce, svou duši, mysl, své tělo a život bezvýhradně tomu, co objevíš jako pravdivé, pak poznáš nesmírně hluboký a trvalý mír, který ti nikdy nebyl vzdálen více než vlastní dech. Toto štěstí a pokoj nezáleží na ničem a nikdy nekončí. Nečiní sebemenšího rozdílu mezi tím, co jsi kdy udělal... nebo neudělal. S touto válkou můžeš skoncovat. Ano, je to správné, jen přestaň válčit, teď hned. To, co musíš udělat, je odevzdat se absolutně a úplně, ne mně, ne nějaké autoritě nebo nějaké organizaci či instituci, ale odevzdat se jedině své vlastní nejhlubší Čistotě.

Bůh a tvá vlastní Neomezená Láska nejsou odlišní. Pokud se opravdově a kompletně odevzdáš, šokuje to celý tvůj systém. Pak ti najednou svitne: „Ó můj Bože, co jsem to byl za blázna! Co jsem si to jen myslel?“
Potom odhalíš i to naprosté šílenství odevzdávat sebe dále něčemu jinému. Proč čekat? Proč odkládat své vlastní kompletní a úplné osvobození? Láska na tebe stále čeká na tvých nejvnitřnějších i nejodlehlejších místech. Láska na tebe čeká všude. Existuje skutečně něco jiného, co bys dělal raději? Je možné, že věc, ze které máš vůbec největší strach, věc, které se nejvíce vyhýbáš – je tím, po čem vlastně nejvíce toužíš? „To“ tě nemůže opustit. Dokonce i když si zvolíš, že To budeš ignorovat nebo že To zradíš a opustíš. „To“ je ti vždy blíže než tvůj další nádech. Pozastav a odlož všechny své názory a komentáře a odhal Sebe.

Volně z: http://www.sentient.org/past/scott-morrison.html

Převzato z http://mozaika.bloguje.cz.