| 04.06.2008

V minulém týdnu jsem se spolu s několika spolupracovníky z MAITREY účastnila velice intenzivního prožitkového semináře s názvem Co-Dependency – Spoluzávislost, „umění žít v lásce“, který vedl Satyarthi Peloquin.

Satyarthi je sannyasin, američan s více než 30ti letou praxí a zkušeností v práci s tělem, meditací a vedením skupin. Několik let intenzivně pobýval v Osho centru v Pooně v Indii, spoluvytvářel Rebalancing, stal se velmi blízkým terapeutem ve skupině, která pracovala přímo kolem Osha, skupiny vedl a stále vede také v Pooně a po celém světě.

Setkání s ním bylo velmi inspirující a mohu říct že „probouzející“. Nikdy bych nevěřila, že takhle obrovská katarze pocitů, křiků a slz může opravdu uvolnit a ne jen zůstat při "ulevení si". Satyarthi pracuje velmi empaticky a jemně. Se smyslem pro humor a se schopností vidět každého opravdu individuálně nás provedl poměrně hlubokým procesem a mohli jsme tak uvolnit mnoho zadržované energie na tělesné i emoční rovině.

Téma 6-ti denního semináře se týkalo léčení našeho vnitřního dítěte a spoluzávislosti ve vztazích z toho pramenící a rozpoznání navyklých vzorců, kterým nasloucháme nejen ve vztahu k sobě, ale také k naším blízkým, rodičům a partnerům. Každý z nás se setkal se svou vlastní nahotou týkající se pocitů studu, šoku, důležitosti vlastních potřeb a opuštění. Prožívali jsme na vlastní kůži schopnost pracovat s energií, s vlastními hranicemi a prostorem, vytvářet intimitu a důvěrnost.

Do dětských traumat je bolavé se navracet, ale v jistém kroku vývoje je to nezbytné. Je to jakoby se nám vrátila nějaká část zpátky, smutná, stydlivá, bolavá, ale procítěná. Celá. Teprve tehdy ji skutečně můžeme přijmout. Jsme všichni velice sečtělí, víme to v hlavě jak vypadá naše vnitřní dítě, co mu chybělo, ale skutečné setkání se s ním, i když na začátku vypadá naprosto dezolátně, ho k nám opravdu navrátí. A právě tento návrat, objevování hluboko skrytých pocitů, které vnitřní dítě opatruje nás probouzí a otevírá tématům, které jsme považovali za dávno uklizené. Jsou to především nenaplněné potřeby těch malých v nás, křivdy, pocity zostuzení, šok, nerespektování hranic a nedostatek doteků. Naši partneři nebo blízcí jsou pak pouze projekční zrcadla za to, co jsme nedostali, když jsme byli malí a neustále se tak pohybujeme v kruzích obviňování, manipulace a projekce.

Struktura semináře byla sestavena na postupné odkrývání a velice jemné procházení skrz tyto schémata. Bylo to jako projít všemi vzorci, které opakujeme a postavit se tváří tvář pocitům slabosti, trapnosti, studu a obrovského strachu. Vidět, jaké byly a jaké jsou naše potřeby a otevřít se vlastní zranitelnosti nás přivádí k hluboké intimitě a ke krokům dál…

Osobně mám zkušenosti především s rodinnými konstelacemi, absolvovala jsem jich na desítky, u různých učitelů, na různá témata a během našeho procesu ve skupině mi došlo, že někdy je velice nutné projít právě skrz vnitřní dítě tělesně, pocitově, s křikem a expresivními projevy, před tím, než se před rodiči ukloníme, s pokorou a s tou léčivou větou „ano, beru to i za tuhle cenu“.