T.Kalinová | 21.08.2008

Loni v říjnu mě vítr nečekaně zavál do saharské pouště. Zkoušela jsem po několika měsíční krizi začít pracovat a nějak to nešlo. Nikdo nebral telefony, neměl čas se sejít, prostě se NIC nedělo. Ponořila jsem se tedy do meditace. „Co to znamená?“, ptala jsem se. „Kam mám teď dál jít?“ A uviděla jsem stopy bosých nohou v písku. A uslyšela ticho. Ticho kolem sebe i v sobě. Hned se to propojilo s pozváním mého kamaráda Charlese Kunowa, učitele, mystika a podnikatele, který si vysnil a vytvořil krásný seminární hotel pod Bavorskými Alpami, kde už 20 let podporuje lidi na jejich cestě k sobě. Jezdí asi tak stejně dlouho do Tuniské části Sahary, kde provází skupiny lidí na jejich „Cestě ke svobodě“, jak říkává.

O tři týdny později jsem už stála v poušti. Zapadalo slunce a já nevěděla nic, než to, že jsem tu v tuhle chvíli úplně správně. Tohle vědomí naplňovalo celé moje tělo takovým štěstím, že jsem se až bála, že prasknu. A pak to začalo: čtrnáct dní pěší pouti přes poušť. Nádhera, extáze, přívalové vlny paniky, ticho, štěstí, nekonečná svoboda.

Od prvního momentu jsem měla silný pocit, že jsem tu doma. Připadala jsem si v poušti tak samozřejmě. Jako bych na ní byla odjakživa zvyklá. A přitom jsem byla v poušti poprvé v životě. Nebylo co řešit. Každé ráno jsme po společné snídani opustili doprovodné vozidlo a každý se svým kompasem vyrazili podle udaného azimutu, domluvení se do západu slunce sejít někdy 10, někdy 6 kilometrů odsud. A šla jsem.

Nekonečná prázdnota, nehybnost a ohromující krása. Vnímala jsem poušť všemi smysly. Byla jsem hlazená tichem, cítila vítr ve tváři, čistý suchý vzduch, vysokými dunami jsem chodila bosá. Teplý jemný písek zval k objetí. Poslechla jsem. Válela jsem se v něm, zahrabávala se a vyhrabávala a užívala si ten teplý hladivý pocit každým kouskem těla. Občas přes cestu přeběhla ještěrka, nebo se na mě přiletěl podívat pták. Jindy byly ráno kolem mého spacáku stopy pouštní lišky.

Po týdnu jsme došli ke stolovým horám Tembain. Silnému rituálnímu místu, dominantě této části pouště. „Tady zůstaneme tři dny. Vezmi si spacák, vodu a konvičku na čaj a najdi si své místo síly jak daleko od ostatních chceš. Budeme v tichu a držet půst. Sejdeme se tady u hory třetí den při západu slunce. Enchallah (dá-li Bůh).“

Tři dny ticha a samoty. Jen já a Bůh. A mezi námi modré nebe. Domov vytvořený ze spacáku a ohniště s konývkou na čaj. Vše co potřebuju. Šílenství mysli, když nemá co dělat a není od sebe kam utéct. Jasnost vhledů do svého nitra. Smazaná hranice mezi sněním a bděním. Netrpělivost zaplavující celé mé tělo a dohánějící mě k šílenství. Netrpělivost na co? Nevěděla jsem. V noci jsem se budila netrpělivostí, kdy už bude ráno. Netrpělivost dosáhla vrcholu. Pak explodovala. A pak bylo ticho. Jen já na duně, zapadající slunce a první hvězda. Byli jsme jedno.

A to mi po návratu do „normálního života“ zůstalo – síla a důvěra pramenící z poznání mého spojení s Bohem. S tou laskavou silou, která mě přivedla do pouště, a bezpečně mě vedla tou písčitou nádherou ke Mě. A tam…čekala Svoboda!

Namasté.

____________________________

Společně za svobodou

Cítíte-li touhu, můžete se s námi i vy vydat na svou cestu za svobodou. Příští dvě skupiny s Charlesem povedu a budu pro české účastníky tlumočit. Buď na dva/tři týdny od 28.11. 2008 do 12./19.12. 2008, nebo Vánočně-Silvestrovská skupina pro jednotlivce i rodiče s dětmi od 20.12. 2008 do 3.1. 2009.
Ten skvělý pouštní pocit můžete přijít ochutnat v úterý 9.9. 2008 do Domu osobního rozvoje MAITREA v Týnské uličce 6, Praha 1. od 18.30 hodin, kde budu mít večer s fotkami, pouštními básněmi, povídáním a tichým bytím. Více na www.terezakalinova.cz, 777 602 720, nebo info@terezakalinova.cz

Ukázka jedné z mých pouštních básní v próze

Když Hora promluví

Byli jsme v Tembain.
Dvě stolové hory obklopené prstencem vysokých krásných dun. Magické místo. Hory Svědectví. Svědectví mořského dna, které tam kdysi bývalo.
Šla jsem k Hoře.
Řekla mi: „Dnes ne, přijď zítra. A obuj si dobré boty.“
Přišla jsem tedy druhý den. Poslušně v pohorkách.
V hlavě mi vířily obrazy a úvahy ve všech jazycích, které jsem tam používala.
Zeptala jsem se: „Darf ich Heute zu dir kommen?“ (Smím k tobě dnes přijít?) „Na komm...“ (Pojď...), řekla.
Po chvíli jsem se zeptala: “Which way should I go up?” (Kudy mam jit nahoru?).
“This way...” (Tudy...), řekla a moje oči se upřely na jedno místo.
Zarazila jsem se: “Ty mluvíš všemi jazyky?”
“Ano”, řekla.
“Jak to?”zeptala jsem se.
“Protože jsem Bůh,” řekla.