H. Chvátalová | 03.04.2009

S terapeutkou Alenou Marešovou o hledání zdrojů síly v nás a o metodách, které v tom můžou pomoci.

Co konkrétně zájemcům jako soukromý terapeut nabízíte?

Pracuji jako astrolog, takže astrologický rozbor. A protože „co je dole, je i nahoře“, tak se podle toho, jak planety postupují, snažím lidem ukázat, jaké zkušenosti, příležitosti a změny se do jejich života blíží, zda je vhodné se třeba pouštět do nových projektů nebo se zatím naopak stáhnout, co se může skrývat za neshodami v jejich partnerských vztazích, je-li vhodná doba pro postup v zaměstnání, a nebo by bylo lepší hledat uplatnění svých schopností úplně v jiné oblasti atd. A hodně také pracuji s astrologií v tom smyslu, že se díváme na to, co člověk prožil, jak to zpracoval a jak se některá témata v jeho životě znovu objevují.

Není to tedy zřejmě o tom, zda si mám teď vsadit sportku, jak si někdo astrologii představuje, ale o poznání sebe sama.

Určitě! Protože čím víc sami sebe známe, tím lépe se v životě můžeme pohybovat. Dokážeme více porozumět tomu, co se nám děje, proč se nám to děje - tedy pokud to opravdu chceme VĚDĚT... Takže dělám tento typ astrologie a to, co vidím v horoskopu klienta, je pro mne významné, když potom na problému pracujeme např. pomocí terapeutických metod, jako jsou neurolingvistické programování (NLP), rodinné (systemické) konstelace, astrologické konstelace, rozborem snů, řízenou imaginací, vizualizací. Klient se většinou přijde podívat na svůj horoskop, protože řeší nějaké trápení - ať už v partnerském vztahu, s dětmi, nebo problém zdravotní. Takže se společně snažíme najít souvislosti mezi tím, co prožívá a co nám říkají energie planet při jeho narození, z horoskopu zrození (tzv. radixu) můžeme číst, co má kdo ve svém životě řešit, co k tomu má za dispozice, kde k tomu může čerpat sílu.

Máte tedy před sebou spoustu lidských příběhů. Dá se v nich vysledovat něco společného?

Snažím se spolu s klientem objevit jeho vlastní příběh, aby věděl, kým má tady na tom světě být, aby o to usiloval všemi dostupnými prostředky. Někdy vidím, že člověk, který ke mě přichází, nežije svůj příběh, jak je v jeho horoskopu daný. Nemyslím tím, že by nám hvězdy určovaly osud, ale každý máme své nezastupitelné místo tady na Zemi, jsme vlastně takové „semínko“ a v něm je daná informace o nás, přicházíme na svět a máme se vyvinout právě v to, co ta informace říká. Máme z toho „semínka“, tak jako třeba strom, růst a rozvíjet svůj skrytý potenciál a jedinečnost. Jenže někdo se vyvíjí jinak, protože je třeba někde tak zablokovaný, že to svoje poslání na tomto světě nemůže najít, natož naplňovat. Někde se ten jeho životní příběh zasekl, uvíznul a to je velmi vážné, protože člověk pak může živořit na okraji a také může onemocnět, protože neví, kým má být a jak. Já se snažím pomoci mu najít způsob, jak se do svého příběhu vrátit a žít ho.

Dalo by se říct, že se má třeba vyvinout v lípu, ale za každou cenu se snaží být vrba?

Ano - snaží se být vrba, většinou proto, že třeba rodiče by bývali měli rádi vrbu. Vytvořil si určité vzorce pod tlakem toho, aby byl přijímám svým okolím. A to bývá důvod, proč se mu nedaří v pracovní oblasti, nebo nestuduje školu, pro kterou má předpoklady, jsou tam bloky, které se manifestují i ve fyzickém těle nebo v psychice. A tohle umožňuje uvolňovat a léčit například technika neurolingvistického programování. Snažíme se změnit ty staré nevhodné vzorce a mapy za takové, které budou v souladu s jeho vnitřním určením.

Takže je to zase o sebepoznání.

Je to stále o tom, že čím více budu vědět o sobě, čím více budu přijímat, jaký jsem, kdo jsem, tím snáz budu tolerovat lidi proti sobě. Navíc fungujeme zrcadlově, to, co nejsme schopní nebo nechceme vidět u sebe, se nám ukazuje skrze druhé lidi. Většinou když nás někdo rozčiluje, ukazuje nám vlastně, co je v nás z toho, co jsme si nikdy netroufli dát najevo, protože jsme se báli odsouzení okolí. Ale také když někoho nadměrně obdivujeme, když nám připadá chytrý, spontánní, šikovný, rezonuje to s tím si uvědomit, že i my máme svoje kvality.

Platí to i u zvířat? Když třeba někdo nesnáší kočky, které jsou spontánní, přirozené, nevychovatelné, mazlivé...

Určitě! Ale pokud má někdo skutečnou fobii ze zvířat, tak například regresní terapie umožňuje dostat se k prvopočátečnímu zážitku, kde vzniklo nějaké trauma. Regresní terapie je práce s transem, který umožní hluboké uvolnění, i když s klientem neustále komunikuji a on mi odpovídá. Vezměme jednoduchý příklad - někdo má třeba problém, bojí se koček. Nepomůže mu, když mu budeme říkat, že kočka je menší než on, a že má schopnost se jí ubránit, i kdyby na něj zaútočila. Takže pomocí regresní terapii jdeme od posledního zážitku zpět a třeba zjistíme, že jako maličké dítě chtěl pohladit kočku a ona ho škrábla, nebo na něj prskla, on se hodně vyděsil a nebyl nablízku nikdo, kdo by ji odehnal a vysvětlil mu, že se to nemusí stát pokaždé, když kočku potká. A jemu se vytvoří vzorec: Kočka = ohrožení života.

Takové vzorce si většinou vytvoříme v raném věku, kdy jsme závislí na pomoci dospělých a pak nám v dospělosti komplikují život, protože nám v určitých situacích naskočí stejná reakce, aniž tušíme proč... To jsou takzvané kotvy a ty můžeme mít příjemné, ale většinou bývají nepříjemné.

To mi připomnělo jednu známou, která má dcerku s Downovým syndromem. V porodnici jí to sdělili dosti nešetrným způsobem, někde na chodbě, kde se právě rozvážela rajská omáčka k obědu. A ona ještě sedm let poté začala slzet vždy, když ucítila vůni rajské.

To je také poměrně časté. Hodně informací si pamatujeme (i když si je sami nedokážeme vybavit) jestliže jsme například v dětství spali v místnosti, kde se rodiče hádali. Nebo se často setkávám s vzorci, které vznikly v prenatálním stavu, protože buněčná paměť je obrovská. Člověk neví, proč se chová nepřiměřeně panicky, když od něj třeba odchází partner, a může se objevit propojení v tom smyslu, že matka byla v těhotenství v tíživé situaci, opuštěná, a jen ji napadlo, jak to zvládne, a embryo, které to cítilo, propadlo panice, že bude vypuzené. A v dospělosti například přijde situace, kdy od člověka někdo odchází, a on se chová, jakoby mu šlo o život. Mnozí to dokonce i přímo vyjádří: „Já to nepřežiju, to je pro mě smrt,“ atd.

Zdá se mi ale, že si traumatické zážitky uchováváme v daleko větší míře a pevněji než ty příjemné.

To je pravda. Mnozí si ještě kolikrát v devadesáti pamatují, kdo jim v dětství ublížil, ale když se klienta zeptám, co příjemného zažil, řekne: „To si ani nevzpomenu...“ A to všechno tvoří celý ten příběh, takový film v naší mysli - a záleží na tom, co v ní podržíme a jestli ten starý film budeme stále přehrávat dokola, i když je poškrábaný a nedá se vlastně na něj koukat. Ale my nemůžeme jinak, pouštíme si ho a trápíme se. Minulost je vzpomínka a my ji nemůžeme z paměti odstranit, můžeme ji ale „prosvítit“ a ten náš původně černobílý, němý film může dostat jinou podobu - potom už není tak traumatizující, my se necítíme ohroženi a žije se nám líp. Záleží také na tom, jaká volíme slova, když o sobě nebo něčem hovoříme. Může to poukazovat na to, jak nás třeba nějaký dramatický zážitek ovlivnil natolik, že jsme sami sebe spojili např. s identitou „vždycky to zkazím, jsem neschopná“ apod.

Máte na mysli třeba hojně používaná ustálená spojení typu: „bude hůř“?

Když opakujeme při každé příležitosti „bude hůř“, Vesmír nám odpoví - „no tak bude, když chceš“! Nebo když si říkáme „jsem hnusná“ - no tak jsi! Tyhle vzorce se vyrývají do naší duše víc a víc, je to opravdu jako matrice. Potom nežijeme svůj život tak plně, jak bychom mohli a chtěli. Koneckonců již Paracelsus si nechal udělat horoskop pacienta, než ho začal léčit. Podíval se nejdřív na to, čím teď prochází a jaké vůbec může použít léčebné metody.

Postavení planet (jsou to vlastně symboly energií) nám ukazují, proč se v tuto dobu cítíme, jak se cítíme, proč nám věci drhnou, proč máme víc překážek, jak jsme odolní, jak zvládáme krizové situace, takže to opravdu není o tom, že by nám hvězdy určovaly osud. Jsou změny, na které jsme již uvnitř v sobě připraveni a někdy je potřeba všechno v sobě jako v tom „alchymickém hrnci“ povařit a být trpěliví, nenadzvedávat pokličku, a čekat, protože čas má svoji kvalitu, jak víme, až se všechno promísí jak má a ingredience se patřičně vsáknou a dají elixíru tu pravou chuť. A pak už stačí jen s odvahou naplnit číši a pít. Pravda, výsledek je různý, ale důležité je to nevzdat. Existují věci, které ovlivnit nemůžeme. Ale co můžeme ovlivnit vždycky - JAK SE K TOMU POSTAVÍME!

Terapeutické či úlevné metody, se kterými pracujete, nám tedy pomáhají, abychom se netočili pořád dokolečka?

Ano! Nikdy nezapomenu na větu Berta Hellingera, jednoho z nejznámějších průkopníků metody tzv. rodinných (systemických) konstelací, kterou řekl muži, jenž si stěžoval: „Víte já celý život trpím strašným traumatem - moje matka mě chtěla hodit ze skály.“ Odpověděl mu jedinou větou: „Ale nehodila!“
Je to o tom, zda chceme zůstat v těch svých křivdách, nebo se rozhodneme žít jinak. Ale je to mnohdy hodně těžké. Protože je zdánlivě snadné říct: „Záleží jen na tobě,“ ale ne vždycky to tak je. Existují kolektivní vlivy, historické situace, vždyť jsme to všichni zažili! Ale vždy záleží na tom, jaký k tomu, co se děje, zaujmeme postoj. Zda budeme zapšklí a ukřivdění, nebo se v těch možnostech, které momentálně máme, budeme snažit žít co nejkvalitněji.

Vzpomínám si na přísloví, které jsem kdysi četla: „Hleděli dva vězni oknem cely ven. Jeden viděl hvězdy, druhý bláto jen...“

Přesně o tom to je. Ale někdy jsou ty bloky a strachy tak hluboké... To, co nás nejvíce ovlivňuje, je totiž naše nevědomí. Když jsme děti, odkázané na dospělé, máme kolikrát tak strašné zážitky, že kdybychom zůstali při plném vědomí toho zážitku, tak bychom to nepřežili, proto ho zatlačíme do nevědomí a odpojíme se i od pocitů, které jsou s takovým těžkým prožitkem spojeny. Když třeba malému dítěti zemře maminka, musí to přežít a organismus má obranné mechanismy, které umožní, aby přežil. Dítě si zvykne na jiného dospělého, který mu dá najíst, obleče ho, má ho i rádo, ale pořád je v něm hluboko to trauma, že o svého nejbližšího člověka přišlo. A jiné děti musejí přežít bití, psychické násilí...

A teprve v dospělosti, když se nám opakovaně něco děje, když nám opakovaně nefungují vztahy, když nás stále znovu partner opouští, nebo my opouštíme jeho, začínáme hledat příčinu. Ale nemá smysl neustále ukazovat na všechny okolo, že oni za to můžou. To nás nikam nedovede! Traumatické události můžeme prožít samozřejmě nejen jako děti, mechanismus je ale stejný, nejsme schopni např. pod vlivem šoku vnímat vědomě všechna fakta, která jsou s takovým prožitkem spojena, naše vědomí bylo zúženo a my si tak vytvoříme reakci na události, které nám nějakým způsobem toto trauma budou (třeba jen vzdáleně) připomínat. A jsme zase u vzorců...

Znám ale i lidi, u kterých mám pocit, že si na svém traumatu jaksi postavili svoji identitu.

Vystoupit z těch starých a zažitých vzorců je strašně těžké a mnoho lidí raději zůstává v roli oběti. Často vidím u svých klientů, že pro lidi je snad to nejtěžší mít odvahu být šťastný. Vidím to zvláště u žen - české ženy se ještě stále nesmyslně podceňují, kritizují, mají v sobě pocit nedostatečnosti.

Všímám si také, že v mnoha ženách přetrvává postoj, že pouze žena, která trpí, za něco stojí.

V naší společnosti existuje skutečně názor (hlavně u starších generací), že cenná žena je ta, která trpí! Nebo často slyšíme: „To je silná ženská, ta vydrží všechno!“ A vůbec - která žena si dovolí být šťastná, přiznat sama sobě, že je krásná? Vždyť každá z nás je krásná, když se tak budeme vnitřně vnímat! Jenže kolik otců chtělo syna a už malé děvčátko v bříšku své maminky se chystá na to, že se narodí jako ne dost dobré! Kolik dívek slyšelo celé dětství: „Tys měla být kluk!“ A potom se nepřijímá, nemá rádo své tělo, skrývá prsa, snaží se otci udělat radost, takže studuje obor, který jí nesedí, nemaluje se apod. Mocně tím ponižují své ženství, svoji Venuši, Lunu a hlavně Lilit a to nikdy nevede k dobrému. Vím, že ani muži nejsou bez problémů, i oni si nesou zátěž ze spojení se svými rodiči, mužský vzor někdy chybí, protože se rodiče po rozvodu nebyli schopni dohodnout na společné výchově, nebo je otec tak náročný, kritický a přísný, že to má frustrující účinek a syn se mu ze vzdoru podobat ani nechce. Ve své praxi se setkávám s tím, jak se muži i ženy snaží (byť si to neuvědomují), aby na ně jejich rodiče už konečně byli pyšní, a aby slyšeli ta kouzelná slůvka: „Máme tě rádi“. Říkám si, že rodiče by měli být pyšní na své děti především proto, že mají odvahu jít svojí vlastní cestou, i když je odlišná od té, kterou šli jejich předci. Měli by své děti podporovat v tom, aby měly důvěru v život a dělaly zkušenosti, které jsou důležité pro ně, a ne pro rodiče! A taky, aby se nebály dělat chyby, protože bez nich to nejde. To by bylo pěkné, že?

Neumíme také pojmenovat, rozpoznat svoje pocity.

S tím se také mnohdy setkávám. Když klienta žádám, aby vyjádřil slovy svoje pocity v nějaké situaci, tak na otázku: „Co cítíte?“ lidé třeba odpoví: „Myslím, že cítím...“ a nebo situaci prostě interpretují a posuzují.

Většina z nás ale byla výchovou vedena k potlačování svých pocitů. Vzpomínám si na situaci, které jsem byla náhodným svědkem. Malý chlapeček řekl mamince: „Mě ten svetříček kouše,“ a ona mu - zcela nelogicky - odpověděla: „Nemůže tě kousat, vždyť ho pletla babička.“

Takové situace přinášejí do života to, že takový člověk pak nedůvěřuje sám sobě a tomu, co uvnitř v sobě cítí. Pro všechno, co k němu v životě přijde, potřebuje potvrzení někoho jiného, že to tak je správné. Lidé, kteří jsou v rozporu se svými pocity, bývají bohužel často neúspěšní, protože nevěří své intuici, nevěří, že jejich rozhodnutí jsou správná a že i když udělají chybu, je to v pořádku, protože z chyb se učíme a získáváme nové zkušenosti. V naší společnosti je bohužel předkládáno, že když uděláme chybu, je to selhání.

Techniky, kterými pracujete, tedy pomáhají lidem odpojeným od svého nevědomí, aby se s ním zase spojili?

Ano, právě proto, že nejsme v kontaktu se svým nevědomím, máme problémy. Člověk většinou není schopný věci změnit pouze tím, že si je uvědomí.

Technika NLP ale pracuje například s poselstvím příběhů, kdy terapeut dokáže mluvit nepřímo. Klientovi v transovém stavu vypráví nějaký příběh třeba z přírody, klient je do příběhu vtažen a ten nepřímo osloví jeho nevědomí. A když je takový metaforický příběh vhodně zvolen, člověk někdy odchází i s pocitem, že neví, proč u mě byl, ale za dva dny najednou zavolá: „Už vím, jak to udělám, jako ten vrabec, o kterém jste mi vyprávěla!“ Kdybych byla ten, kdo radí, bylo by to přenesení odpovědnosti na terapeuta, a to je vždycky špatně! Všechny odpovědi na naše otázky a problémy jsou totiž v nás a já se jen snažím nevědomí klienta rozvlnit, otevřít, aby vyšly ven a on si je uvědomil. V příbězích je pro nás ukryt nesmírně léčivý potenciál. A je zajímavé se zamyslet, jaká je třeba naše oblíbená kniha, nebo kteří filmoví tvůrci nás silně zaujali. Nemá smysl utvrzovat někoho v tom, že je chudák, oběť, nebo mu říkat: „Zapomeň na to, co se ti stalo.“ Smysl má ho citlivě a pro něj bezpečně přivést k tomu, co je jeho traumatem, aby tím prošel a osvobodil se. Když je dítě v dětství zneužíváno, to nejstrašnější je říct mu: „Zapomeň na to, to se nestalo.“ Protože když to, čeho se bojíme, někam „zamkneme“, tak roste a hromadí se negativní energie v tom zážitku ukrytá, a dřív nebo později se dostane ven, abychom své trauma vyléčili, abychom zjistili, že to, že jsme ho přežili, znamená, že pro nás je v budoucnosti připraveno ještě mnohé, co by se nám mohlo líbit a co by nás mohlo zaujmout.

Směřuji čím dál víc k jednoduchosti, k tomu, že důležité je přijmout to, co se nám v životě děje jako opravdové součásti svého osudu. Samozřejmě nikdo nechce být opouštěný, okradený, poraněný. Ale pokud odmítáme to, co se nám stalo, vlastně tím říkáme, že život smí být jen takový a takový a to opravdu nefunguje! Není to o rezignaci, to v žádném případě, jde o to najít v sobě důvěru v Existenci, nechat se jí inspirovat, a nebýt v sevření strachu, že to, co přijde, nezvládneme.

Dnes už je naštěstí více způsobů, jak s takovými osudovými věcmi pracovat - například rodinné (systemické) konstelace, které také klientům nabízím. Ale i když lidi odcházejí z konstelace uvolnění, jejich horoskop se po postavení konstelace nezmění. Konstelace však umožní, aby na svůj mnohdy opravdu těžký osud mohl člověk dostat širší pohled, aby to nebral jako křivdy, aby uviděl souvislosti. A to mu pak umožňuje žít svůj život dál mnohem plněji a svobodněji. Samozřejmě, že existuje minulost, která náš charakter, náš osud spoluvytvářela, ale to, co člověk potřebuje, je, aby od teď mohl žít každý den, každý okamžik lépe. Aby našel odvahu, být šťastný, i když jsou jiní kolem něho nespokojení, frustrovaní, nešťastní.

A smyslem mé práce tedy je, ukázat člověku jeho zdroje a schopnosti, které mu pomůžou se s náročnými situacemi vypořádat.

----------------

Více informací a kontakt na terapeutku Alenu Marešovou