H. Chvátalová | 09.02.2010

S Pavlou Ryčovou o kraniosakrální biodynamice, připravované knize (a také trochu o masážích lávovými kameny)

Na stole pod rukama Pavly Ryčové jsem doslova roztála. Masáž lávovými kameny mě prohřála a uvolnila, a ošetření kraniosakrální biodynamikou bylo úžasné. Jsem za tu zkušenost, za ošetření, kdy jsem fyzicky cítila, jak se mi „vlní“ po úraze ztuhlá bederní páteř a na jehož konci jsem procítila, co znamená být skutečně přítomná v těle, velmi vděčná, i když se to hodně těžko popisuje...

Jste inženýrka - jaká je vaše původní profese?

Studovala jsem chemii, přesněji ochranu životního prostředí a polygrafii na VŠCHT v Praze a v Pardubicích, ale v oboru jsem vydržela jen několik měsíců po škole. Jen na zkušenou, ze zvědavosti a pro ujištění, že mé tušení je správné. Skoro každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že mám být někde jinde, jen mi chvíli trvalo, než jsem si to dovolila. Už během studia jsem si postupně začala uvědomovat, že tato cesta pro mě není ta pravá. Šla jsem studovat chemii, abych zjistila, jak to jde bez „chemie“, a po nějaké době mi došlo, že nikdy pořádně do hloubky nepochopím, jak fungují všechny ty čerpadla a ventily a hlavně že v této oblasti nejsem schopná vymyslet nic nového. Nejsem vynálezce, kterého fascinují technické detaily. Co mě na chemii a fyzice fascinovalo, bylo pronikání do struktury hmoty a energetických vztahů a zákonitostí. Trochu mě zklamalo, že současná věda tak, jak se vyučuje, končí u aproximací a předpokladů a člověk nepronikne k podstatě. Alespoň já měla ten pocit.
V té době jsem samozřejmě netušila, že toužím najít „podstatu“, ale pamatuji se, že vše, co k ní směřovalo, mě vzrušovalo a přitahovalo.

Jak jste se dostala k masážím a kraniosakrální biodynamice?

Můj první partner masíroval, a mě to připadalo tak krásné, že jsem to chtěla dělat ostatním. No a když jsem postupně zjišťovala, jaké jsou možnosti, narazila jsem i na kraniosakrální biodynamiku. I když jsem o ní skoro nic nevěděla, měla jsem intenzivní pocit, že to musí být něco úžasného, co chci poznat. V době studií jsem ale neměla dost peněz na výcvik, a tak jsem to odložila na později. Začala jsem masírovat a abych se uživila a vydělala na kurzy, přivydělávala jsem si překládáním. Prošla jsem různými kurzy, sbírala zkušenosti, a kraniosakrální biodynamiku jsem začala studovat u Bhadreny Tschumi Gemin a Kaviho Gemin, učitelů švýcarského institutu ICSB.

Co vám tříletý výcvik v této metodě dal?

Opravdu moc! V mnoha ohledech mi změnil pohled na život. Umím teď být šťastnější, spokojenější a hlavně jsem mnohem klidnější než dřív. Ten klid je pro mě asi to nejpodstatnější – takový ten vnitřní klid v pozadí všeho, co se odehrává. Pocit, že ať se děje cokoli, je všechno v pořádku. Také jsem si začala uvědomovat a vnímat spoustu věcí kolem, jako by se zvýšila kapacita mého nervového systému. A mnohem víc vnímám svoje tělo. Když jsem dřív slyšela, že se má člověk dostat do těla, být v těle, bylo to pro mě strašně abstraktní - teď už vím, o čem ti lidé mluvili. Při kraniosakrálních biodynamických ošetřeních se vlastně přivádí více vědomí do těla.

A abych nezapomněla: kraniosakrální biodynamika mi pomohla zbavit se migrén. Zhruba od dvaceti jsem se potýkala alespoň jednou týdně se záchvatem migrény, takže jsem prakticky každý týden jeden den nebyla „schopná provozu“.

Po kolika ošetřeních jste se migrén zbavila?

No, bylo jich hodně. Nepočítala jsem to, ale odhaduji tak 40 až 50. Zhruba dva roky. Byla období, kdy jsem si mohla dopřát ošetření 1x týdně, jindy 1x měsíčně. Nebyl to lineární proces, žádné pomalé postupné zlepšování. Migrény jsou celkem složitý symptom, který většinou nemá jednu jednoznačnou příčinu, a proto i léčení bývá „zajímavé“. Jedna z pozitivních věcí na výcviku byla, že jsme měli ošetření předepsaná, a tak jsem je nemohla odložit, třeba z časových či finančních důvodů... Když se na to kouknu zpětně, tak intervaly mezi migrénami se stále prodlužovaly spolu s tím, jak jsem se učila a poznávala sama sebe. Teď už si nevzpomínám, kdy jsem ji měla naposled...

Ale možná mě teď migrény neomezují nejen proto, že by se podařilo „odstranit příčinu“, ale že jsem se naučila lépe žít a fungovat – v kraniosakrální terminologii se pro to používá spojení „schopnost seberegulace“. Naučila jsem se prostě lépe vnímat a regulovat funkce svého nervového systému, a tudíž už nedochází k tak drsným reakcím, jakou je např. prudká bolest hlavy.

Takže díky migrénám jsem získala důležitou schopnost pro život :). Mám dokonce pocit, že teď funguji daleko lépe než „před migrénami“.

Na vizitce máte kromě kraniosakrální biodynamiky uvedené také masáže lávovými kameny.

Ano, stále je dělám, i když mnohem méně než dřív. Masáže lávovými kameny mi vždycky připadaly téměř „posvátné“. Alespoň takový pocit mám, když je dělám. Je to pro mě takový posvátný rituál uctění těla. A zvláště v zimě, kdy se člověk rád prohřeje, je to slast. Ale od té doby, co dělám kraniosakrální biodynamiku, už z nich tak nadšená nejsem. Přestože masíruji velmi jemně, stejně mi to přijde „příliš invazivní“. Tělo nemá tolik prostoru se projevit jako při ošetření. I když každého masíruji jinak a nedodržuji přesný postup – dělá mi dobře při masáži vypnout hlavu a nechat ruce, ať dělají, co chtějí - přece jen je to něco, co já provádím s klientem...

Když jsem v dubnu dělala svůj první rozhovor o kraniosakrální biodynamice s vaší kolegyní Michaelou Lamanou Mazáčovou, psal se mi hodně těžko, protože tato metoda se obtížně popisuje a zážitky z ní jsou více méně nesdělitelné. Jak vysvětlujete běžnému klientovi, co se bude při ošetření dít?

Popíši mu, jak probíhá formální stránka ošetření – úvodní rituál společného usazování, zklidňování, jak se orientovat na vnitřní procesy. Kam je dobré nasměrovat svou pozornost a jak pracovat během ošetření s myslí, vědomím a vnímáním. Snažím se ho připravit na možnosti, aby se zbytečně něčeho nezalekl, ale zároveň mu nepodsouvat žádné konkrétní představy a očekávání. Já sama totiž nevím, co se bude dít. Ošetření totiž není aplikovaná technika. Já jako terapeut klienta pouze doprovázím a snažím se mu poskytnout stabilitu a bezpečný prostor, aby mohl projevit to, co potřebuje. Myšlenky mají skutečně sílu a několikrát se mi stalo, že když jsem klientovi těsně před ošetřením vyprávěla prožitky někoho jiného, hledal pak při ošetření to samé. Proto vážím slova – co je dobré vědět předem a v čem nechat pole otevřené. I informační brožurka pro klienty, kterou jsem napsala, je v mnoha ohledech dost obecná. Při kraniosakrálním ošetření může totiž klient projít tak širokým spektrem prožitků, že to nelze popsat slovy. Pokoušet se o to mi proto připadá zbytečné a omezující. Kdo chce, může si tu brožuru přečíst na stránkách www.kranio.net. Popisuji v ní zjednodušeně základní principy kraniosakrálního balancingu, z čeho vychází, jak může ošetření probíhat, ale hlavně, jak může klient sám podpořit léčebné procesy a prohloubit své vnímání.

Nic víc nelze předem s jistotou říci. Jisté je jen to, že když se ošetření povede, dostávám se já i klient na stole do kontaktu s formativními silami, které oživují a utvářejí naše tělo. To je to, co mě fascinuje - chvíle, kdy mohu vnímat síly, které nás oživují a utvářejí, když mohu pozorovat základní projevy života na úrovni tekutin a potencí.

Myslíte tím to, čemu se v kraniosakrální biodynamice říká primární respirace nebo Dech života?

Primární respirace je fyziologickým projevem Dechu života, je těmito silami poháněna. Lze ji přirovnat k pulzaci jednobuněčného organismu, který se rytmicky rozpíná a smršťuje. Je to základní projev života. Stejně tak pulzuje i mozkomíšní mok uvnitř kraniosakrálního systému a tento pohyb se přes tekutiny přenáší do celého těla. Tělo pulzuje jako celek, ale stejně tak pulsuje i každá buňka. Někdy se mluví o buněčném dýchání. No a aby to nebylo jednoduché, vše pulzuje v několika rytmech zároveň. Nerada bych se teď pouštěla do vysvětlování všech detailů a souvislostí, protože bychom se rázem dostali do kvantového světa, který mě sice fascinuje, ale zatím se na tomto poli zatím necítím teoreticky moc jistá. Mám sice konkrétní zkušenosti a fyzické prožitky, ale obávám se, že když se pustím do jejich teoretické interpretace, spoustu lidí popudím laickým zjednodušováním. Ale koho by to zajímalo, ať se na mě obrátí a já mu doporučím zdroje, bohužel většinou cizojazyčné.

Literatura k tomuto tématu v českém jazyce neexistuje?

Obecně o kvantové fyzice něco ano, všeobecně přístupné a i pro „nefyziky“ srozumitelné jsou např. knihy Fritjofa Capry. Přímo o kraniosakrální biodynamice v češtině zatím opravdu nic není. Knihy o kraniosakrální terapii, které na našem trhu najdete, jsou totiž všechny bohužel pouze o biomechanickém přístupu - jsou to převážně knihy Dr. Uplegra...

Koncem února však vyjde v Nakladatelství MAITREA první česká kniha o kraniosakrální biodynamice, jejímž autorem je Roger Gilchrist. Tu rozhodně doporučuji! Jsou v ní vysvětleny základní principy biodynamického přístupu ke kraniosakrální terapii a autor se v ní pokusil alespoň nastínit potenciál, který se v tomto celostním přístupu k člověku skrývá. A Roger Gilchrist možná přijede koncem března do Prahy na křest českého vydání své knihy. Bude to úžasná možnost se s ním setkat osobně a možná se povede uspořádat i jednodenní seminář.

Řekla jste: „Když se ošetření povede.“ A když se nepovede?

To jsem špatně formulovala. Ono se ošetření povede vždycky, ale ne vždy si člověk na lehátku všechny probíhající procesy uvědomuje. Když jsem řekla „povede“, myslela jsem tím, že je klient přítomný a pamatuje si, co se dělo. Někdy může klient usnout, zvláště když je jeho nervový systém přetížený, a pak může mít pocit, že se nic podstatného nestalo. Během ošetření však probíhají tisíce procesů zároveň a záleží jen na tom, kam nasměrujeme svou pozornost, do jaké vrstvy vědomí nebo vnímání se dostaneme.

Záleží na tom, kam vás klient „pustí“?

Ne kam pustí on mě, ale kam je sám schopen se dostat, co je schopen vnímat. Já se při ošetření nesnažím nikam dostat. Snažím se do klientových procesů co nejméně zasahovat a v ideálním případě být pouze naslouchajícím pozorovatelem, čistým zrcadlem.

Mým úkolem je zajistit bezpečný prostor a hranice, a zároveň však klienta co nejméně omezovat a ovlivňovat – poskytnout mu laskavý, otevřený prostor a jistotu bezpodmínečného přijetí, aby se mohl svobodně a beze strachu projevit, a to na všech úrovních. Aby se dokázal uvolnit a odevzdat se životu, vzdát se alespoň na chvíli potřeby vše kontrolovat a dovolit si být fascinovaným pozorovatelem.

Již tento stav sám o sobě lze označit za „léčivý“. Při biodynamickém ošetření lidé často zažívají pocit vlastní celistvosti a nezřídka se dostávají do stavů vědomí, kdy vnímají svou propojenost se vším kolem, někdy i s celým vesmírem, což je úžasné, protože v tu chvíli klient není „mimo“. Je při vědomí, takže si téměř vše pamatuje a dovolím si tvrdit, že po takovém zážitku je mnohem těžší, cítit se „sám“ nebo „opuštěný“, protože už ví, že není oddělený, že není on a zbytek světa, ale že je součástí. Přesně, jako když se mluví o kapce v moři, ale je něco jiného to slyšet a představovat si to, nebo si to fyzicky prožít a cítit to až do morku kostí...

Popisujete vše velmi sugestivně. Zažívá tohle při ošetření každý?

Doufám, že lidé nebudou zklamaní, když hned při prvním ošetření nezakusí blaženou jednotu. K té bývá někdy delší cesta a často je třeba nejdříve projít mnoha procesy a naučit se trochu pracovat se svým vnímáním a vědomím. Nejde samozřejmě jen o užívání si blaženého stavu jednoty, někdy je pro klienta důležitější projít si různými fyzickými nebo duševními procesy v povrchovějších vrstvách vědomí. Pro každého zkrátka může být v daný okamžik důležité něco jiného, každý si musí najít svůj vlastní způsob, jak se spojit se Zdravím a se Zdrojem.

Na biodynamickém přístupu se mi líbí právě to, že ze všeho, co jsem poznala, nejvíce respektuje klienta jako komplexní, autonomní bytost. U všech ostatních terapií rozhoduje do určité míry terapeut, co je pro klienta dobré. Terapeut může mít výborné diagnostické schopnosti a skvělou intuici, ale stejně je vždy na jeho rozhodnutí, co s klientem „udělá“, nebo co mu doporučí, aby udělal sám.

V kraniosakrální biodynamice je úlohou terapeuta vytvářet bezpečný prostor, kde se klient může uvolnit a projevit, co jeho systém chce řešit. Takže já do toho procesu v ideálním případě nevkládám vůbec svoji vůli a plně respektuji vnitřní moudrost klientova systému.

Vaší úlohou tedy je vytvářet podmínky, aby se klient mohl uzdravovat?

Já jsem na slovo „uzdravovat“ opatrná, protože si pod tím každý představí něco jiného. Co to je uzdravit se? Necítit žádnou bolest, mít hodně energie, být šťastný? Život je dynamický proces, člověk se neustále mění a vyvíjí a bolest a únava k tomu patří. Biodynamika se stejně dívá i na zdraví – zdraví není statický stav, ale dynamický proces přeměny. Léčení bych možná definovala jednoduše jako růst a uvědomování si. Já osobně souzním s Deepakem Choprou v tom, že zdraví není jen absencí nemocí. Říká, že zdraví je jednota vědomí, těla i okolního světa, a že vesmír je rozšířením našeho těla a tělo v sobě zároveň obsahuje celý vesmír. To není jen myšlenkový koncept, máme schopnost to fyzicky prožít. Biodynamika definuje zdraví jako trvale přítomný řídící princip, který neustále organizuje, uspořádává a obnovuje lidské tělo – od okamžiku početí až do smrti, v každém okamžiku, dokonce i v období nemoci. S tímto principem neboli chcete-li vnitřní inteligencí těla můžeme pouze pokorně spolupracovat. Ošetřující se prostě snaží vytvořit podmínky pro to, aby systém klienta mohl sám udělat to, co v danou situaci, v daný okamžik potřebuje. Podle mého názoru žádný člověk, ať je jakkoliv zkušený, nemůže vědět, co je pro druhého v daný okamžik nejlepší. Tím se nechci dotknout vynikajících terapeutů, možná je to jen můj omezený pohled, ale já to vidím tak, že každá živá bytost je tak složitý systém s velice komplexními vazbami s okolím, že žádný terapeut nemůže rozhodnout lépe o tom, co je pro něj v daný okamžik nejlepší, než Inteligence, která ho stvořila a neustále utváří. Už jen proto, že nikdy nemáme k dispozici všechna „vstupní data“ pro diagnózu.
Navíc uzdravit se neboli přiblížit se vrozenému zdraví musí každý sám. Já jako terapeut mám pouze tu čest být přitom a maximálně můžu klienta podpořit. Ošetření je jednoznačně vzájemná spolupráce.

V posledních měsících jsem dostala tři ošetření kraniosakrální biodynamickou metodou a zážitky z toho jsem měla velmi různé od barevných obrazových vjemů až po intenzivní fyzický pocit, že moje bederní páteř velmi silně „tepe“. Vy jste během tříletého výcviku jistě zažila osobně spoustu ošetření - na jaké pocity si vzpomínáte?

Během ošetření zažívám spoustu fascinujících zážitků a jsou pro mě tak posilující, že mám pocit, že z nich můžu celý život čerpat, že se může dít cokoli a stejně budu mít pořád sílu. Bude to znít možná pateticky, ale zažila jsem třeba pocit, že jsem opravdu propojená s celým vesmírem, vnímala jsem veškerou energii všeho stvoření... Bylo to tak silné, že jsem tenkrát ošetření přerušila, protože jsem měla pocit, že tolik energie ve svém těle neudržím, že každou chvíli vybuchnu.

Co myslíte, že by se stalo, kdybyste ošetření nepřerušila?

Nevím, možná nic... Mně v tu chvíli stačilo to, co bylo. Bylo pro mě důležité prožít si to obrovské množství energie, neustálé tvoření, v tu chvíli jsem netoužila vědět, co bude dál. Byla jsem toho tak plná, že mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, co bude následovat. Vlastně jsem v tu chvíli vůbec nepřemýšlela :) Ale bylo to nesmírně posilující. Stačí si na to vzpomenout a cítím tu sílu.

Zajímalo by mě, co říkalo vaše okolí, když jste se rozhodla pověsit chemii vystudovanou na vysoké škole na hřebíček a věnovat se masážím a kraniosakrální biodynamice?

Každý samozřejmě podle sebe a svých zkušeností. Rodiče podle svých povah - maminka je opatrnější, takže viděla spíš problémy a musela to chvíli trávit, táta to posuzoval podle sebe, takže věděl, že stejně musím dělat to, co chci. Ale ze svého pohledu mám pocit, že jsem neměla na výběr. Nešlo o to, rozhodnout se mezi dvěma možnostmi. Mám pocit, že kdybych se tomu bránila a nenásledovala ten tah, fyzicky by mě to „sešrotovalo“, nebo bych minimálně skončila s obrovským pocitem nenaplnění a depresemi, prostě to nešlo jinak...