jsila | 07.09.2007

"Člověk je duševně vícegenerační bytost“ (F.Ruppert).

Všichni víceméně bez zamyšlení akceptujeme zákon o zachování energie s jeho fyzikálními důsledky. Jakkoliv se nabízí, že tato zákonitost platí nejen ve fyzice, ale i v oblasti mezilidských vazeb, je přinejmenším nelehké vidět i tady působení této zákonitosti. Ačkoliv je nelehké vidět její původ, přesto jsme ve svém životě neustále konfrontováni s jejími projevy a následky.

V tomto smyslu silně ovlivňuje náš život. Ve svém životě býváme konfrontováni s pocity, fyzickými symptomy a životními postoji, které mají svůj původ v životě našich předků - rodičů a prarodičů, ale i předchozích generací, a to sice jak těch, o kterých toho mnoho víme, tak i těch - a to obzvláště - o kterých toho víme jen málo, nebo i vůbec nic. Se všemi jsme svázáni stejnou rodovou vazbou. Přenos těchto událostí má svou vlastní zákonitost, která se spontánně odehrává v našem nevědomí – a tím i mimo dosah našeho vědomého zásahu.

Například traumatický zážitek matky při umělém přerušení těhotenství je vytěsněn do nevědomí tak dokonale, že ona matka posléze žádné trauma necítí. Vůbec si přitom neuvědomuje, že právě tohle je následek traumatu, při kterém se její psýché rozštěpila na dvě části. Na tu, která necítí a stará se pouze o fungování a přežití ve vnějším světě – racionální já, a na část, kde je ona bolest uložena, „zmrazena“ a vytlačena do nevědomí – traumatizované já.

Pocity traumatizované části jsou drženy v šachu onou částí, která se stará o přežití a fungování. Racionální já se tedy stará i o to, aby se tyto bolestné pocity nedostaly na povrch vědomí. Střeží je, má je pod kontrolou a na jejich kontrolu spotřebuje značnou část energie, kterou potom nemáme k dispozici. Ne zcela neprávem se člověk obává, že by ho tyto pocity zaplavily a možná zcela ochromily. Proto udělá téměř vše, aby se tomu vyhnul. Až s přehnanou opatrností se vyhýbá veškerým možnostem, které by se mohly těchto skrytých pocitů dotknout.

Člověk tedy necítí následky odštěpení částí své psýché přímo, ale spíše nepřímo. To se může projevovat tak, že ona zmíněná matka tu emočně „jaksi není“. Není zcela dosažitelnou ani pro své děti, ani pro svého manžela. Důvodem je, že ta část, kde jsou zmrazeny její emoce, není dosažitelná ani pro ni samotnou. Ona sama tedy vědomě neví, proč je emočně nedosažitelná. Bez častějšího upozornění svého okolí na tento fakt a bez problémů z toho vyplývajících by si toho možná ani sama nevšimla. Kromě toho může být často unavená, neboť hodně energie spotřebuje na „udržení“ svých zmražených emocí pod povrchem vědomí. Trauma také s přibývajícím věkem většinou nemizí, ale naopak se zesiluje a začíná přecházet do těla, kde se projevuje různými bolestmi. Somatizuje se.

Spontánní zpracování traumatu se tedy děje v nevědomí. Psýché se spontánně rozštěpí na části, aby zajistila přežití v dané situaci. Jinak to neumí. Svým způsobem je dobře, že to vůbec umí a dokáže, neboť křehká duševní struktura dítěte konfrontovaná denně s emoční nepřítomností matky, nebo dokonce odmítáním a destruktivní kritikou ze strany rodičů, by to dlouhodobě nebyla schopna snést. Jediná možnost je „odštěpit“ tyto bolestné pocity do nevědomí a necítit je. Jinou možnost dítě v takovéto situaci ani nemá.

Funkce spontánního rozštěpení při traumatu je zároveň funkcí přežití. Tento proces se děje v nevědomé psýché, nezávislé na vědomí. To je také důvod, proč takovýto člověk není ani později schopen začít znovu vědomě cítit. Pro nevědomí se nic nezměnilo, ono nevnímá, že od traumatizující události uběhlo třeba i dvacet let. V nevědomí neplyne čas lineárním způsobem, vše je svým způsobem stále přítomno. Když v nevědomí toto rozštěpení jednou nastalo, není v moci (ani dospělého) vědomí, vrátit se ke svým pocitům a začít znovu cítit, jakkoliv by to jeho okolí po něm mohlo vyžadovat, nebo mu v tomto směru dávalo „dobré rady“, což se i nezřídka děje.

Není dost dobře možné vrátit se vědomě k něčemu, co je uloženo v nevědomí, ani kdyby se o to člověk v „dobré vůli“ snažil. Vědomím nelze ovlivnit nevědomí. V tom spočívá často základní nepochopení rozdílu povah vědomí a nevědomí. Nevědomí se jednoduše neřídí přáními vědomí – jakkoliv „správné a rozumné“ se mohou tatopřání i jevit- a jakkoliv se vědomí o to může i snažit. Nevědomí se řídí svými vlastními zákonitostmi a vědomí zde má jen velmi omezený vliv. Velmi rozšířený postoj „ vyřešit si své věci sám“, je tímto zcela odsouzen k neúspěchu.Odhodlané jedince to ovšem vůbec neodradí od toho „pracovat“ na svých problémech třeba i dvacet let bez sebemenší známky změny.

To ale současně neznamená, že když se člověk v dobré víře někomu svěří a nechá si pomoci, tak že mu i skutečně bude pomoženo. Naprosto záleží na tom kdo, jakou metodou a na jak hluboké úrovni s daným tématem pracuje.

Abychom byli schopni s těmito zákonitostmi pracovat, musíme se vydat tam, kde se odehrávají a odkud také působí na náš život – do nevědomých vrstev psýché. To je podstatou konstelační práce s traumaty.

Nejedná se ovšem jen o přenesaná traumata vzniklá v našem dětství, nebo za života naší matky. Existují i silné traumatizující zážitky například z války, které zažili naši předkové a které působí po mnoho generací, nebo dokonce působí „přes“ generaci, tzn. objeví se nikoli u příští, ale až u přespříští generace. Tento vliv není tedy jednoduše genetická informace, i když se děje v rámci rodinných vazeb.

Shrnutí:
- Vliv rodinných struktur a zápletek je možné si představit jako energetické otisky, které působí v rodinném systému a přenášejí se na další generace.
- Silně formující a traumatizující zážitky, které byly jednotlivými členy rodinného systému vytlačeny do nevědomí (ve kterém jsou všichni členové rodiny v rozsahu několika generací spolu duševně spojeni asi tak jako systém spojených nádob), se přenášejí dále, respektive jsou nevědomě přebírány dalšími členy rodinného systému v následujících generacích. Trauma vstoupí touto cestou do života někoho jiného z rodinného sytému. Stejně jako platí ve fyzice zákon o zachování energie, podle kterého se energie neztrácí, ani energie traumat a bolestných zážitků se v rámci rodinného systému neztrácí. Pokračuje cestami nevědomí dál a ukáže se u někoho jiného v pozměněné a často i v zcela nepozměněné formě, na psychické i fyzické úrovni.
- Tyto tendence působí tak silně a fatálně, protože se odehrávají na nevědomé úrovni.
- Čím méně jsme si těchto vlivů vědomi, tím více jsme jim vydáni na pospas.

Tato úměrnost platí ovšem i naopak :
Odkrytí rodinných zápletek a traumat přináší osvobozující vhled do problémů, které se s námi nezřídka táhnou celý život.

Současně s tím ovšem musí probíhat práce s odštěpenými částmi osobnosti vedoucí k jejich přijetí a integraci. Změna pak přichází na nevědomé úrovni a pozvolna „prosakuje“ do vědomí

Způsob práce

Klient zvolí zástupce příslušníků své rodiny a to buď původní, tedy své rodiče a prarodiče, nebo nynější, tj. svého partnera a své děti, popř. odštěpené části své osobnosti.
Veden svou intuicí a podle svého vnitřního obrazu, postaví klient zástupce do prostoru.
Takto vzniklá konstelace zrcadlí klientův rodinný systém nebo části jeho samého.
Reakce, pohyby a verbalizované pocity zástupců vynášejí na světlo další skryté souvislosti.
Jak zástupci, se kterými vedoucí konstelace pracuje, tak i on sám vstoupí do informačního pole, které tyto vhledy umožňuje.

Je nutno zkušeného vedení, aby nastala energetická integrace odštěpených částí osobnosti klienta a současně mu byl zprostředkován osvobozující vhled do souvislostí skrytých v nevědomí.

Důležité je konečné nastavení nového obrazu v konstelaci.
V optimálním okamžiku je konstelace ukončena a začne působit nový obraz .

Působení v čase

Člověk si často po určité době uvědomí, že se něco v jeho životě změnilo. Může to být za pár týdnů nebo i měsíců. Situace, která se jako tragická zápletka po generace, nebo v životě jedince opakovala, se začne rozplétat a uvolňovat. Starý obraz v nitru jedince se rozpouští. Někdy to může mít i vliv na celý rodinný systém. Události a vztahy v životě začínají do sebe zapadat ve smyslu nového obrazu.
Stejně tak může dojít k vyplavení potlačovaného vzteku, bezmoci nebo lítosti a přechodnému vyostření.
To, co je, se začne zesilovat a vycházet na povrch.
Obojí je součástí procesu.

Seminář

Nabízí možnost poznat práci s konstelacemi v uzavřeném okruhu, kde je dbáno na důvěrnost.
Vše, co se v tomto okruhu stane, zde také zůstane.
Lze se účastnit aktivně, tzn. postavit si svoji vlastní konstelaci. Dále je také možné podílet se na konstelaci aktivně tím, že se necháme vybrat jako zástupci do role některého z rodinných příslušníků jiných klientů.
Účast v roli zástupce v jiných konstelacích přináší možnost procítit a prožít rozličné životní role a osudy.
Konstelace na zúčastněné působí ve všech případech i když rozdílnou měrou.
Pro úspěšnou práci s konstelacemi je žádoucí začít se shromažďováním významných rodinných fakt. Zejména se jedná o brzká nebo tragická úmrtí v rodině, sebevraždy, duševní a těžké nemoci, vydědění, zločiny, politické perzekuce, první osudové lásky, potraty, zvláštní osudy, významné životní události etc.

www.ress.cz. Pro více informací nahlédněte do prezentace Trauma, vazby a rodinné konstelace.
Případně do přehledu metod práce, schématu vztahu dvou osob, či re-inscenace nevědomí.