H. Chvátalová | 21.01.2010

Eva a Tereza Kalinovy jsou maminka s dcerou. Od jara 2009 pořádají večerní semináře a jednodenní workshopy na téma „O matkách a dcerách“.

Co vlastně na svých akcích „O matkách a dcerách“ nabízíte?
Tereza: Setkání. Tohle téma se týká každé ženy. Každá z nás je nebo byla dcerou, mnohé z nás jsou nebo budou matkami.
Eva: Je to vlastně o rodičích a dětech, ale protože jsme ženy, uchopily jsem to z toho ženského pólu. A zároveň se na tom samy učíme.

Chodí na vaše akce matky s dcerami společně?
Tereza: V každém semináři jsou tak dva páry matky s dcerou, ale většinou chodí zvlášť. Ale to není důležité, protože každý vztah můžeme měnit tím, že měníme sebe. Když to klientky zažijí, vidí, že to mají v rukou a nemusejí být oběť toho, že matka je taková nebo onaká a nikdy by na takový workshop nešla - o tom to vůbec není.
Eva: Naopak, když jsou tam obě, matka i dcera, někdy spolu nechtějí pracovat ve dvojici.
Tereza: A někdy je i vědomě rozdělíme, protože spolu mají vychozené určité vzorce, jak věci jsou - jenže ony většinou nebývají tak, jak myslíme, že jsou... Naše workshopy jsou o odkrývání toho, co je skryté, nebo o tom, podívat se na věci z jiného úhlu. A je těžké najít jiný úhel pohledu, když se na to dívají spolu.

Ale musí být úžasné mít takový společný zážitek!
Tereza: Určitě! Na posledním celodenním workshopu jsme pracovaly s ženským polem předků. Měly jsme takový oltář, kam si účastnice přinesly fotografie svých matek, babiček, prababiček a prosily jsme naše předkyně, aby přišly a podpořily nás. A ony přišly. Byly tam. Myslím, že pro matku a dceru, které tam byly spolu, byl společný zážitek s jejich předkyněmi skutečně úžasný. Uviděly, že můžou mít spolu konflikty, ale mají společné pole, které je za nimi. Pole, ze kterého vzešly a které je spojuje.

I my s maminkou cítíme, že je to podhoubí lásky, co je mezi námi. A protože mezi námi je silná vazba a láska, pak spolu klidně můžeme mít konflikty, vymezovat se vůči sobě, nastavovat hranice, třeba i občas na chviličku ztratit proud spojení a lásky, když je třeba projít konfliktem. Už víme, že stojíme na společném základu.

To je jedna z důležitých lekcí naší práce. Původně jsme do ní šly s pocitem, že už to máme mezi sebou krásně vyčištěné, protože jsme celou moji pubertu bojovaly a někdy to bylo hodně bolavé. Libovaly jsme si, jak jsme obě „dospěly“, jaký teď máme krásný vztah. A zjišťujeme, že sice máme krásný vztah a je to obrovská síla, kterou nám to oběma dává, ale zároveň se nám díky seminářům objevují další a další věci, které jsou potřeba čistit a čistí se na velmi hluboké úrovni. Někdy skrze konflikty a těžké rozhovory. A tak občas samy koukáme, co jsme to vlastně spustily. Cítím z toho velkou radost a lásku, vnímám, jak mě to ještě víc osvobozuje a zároveň se upevňuje naše pouto, láska, vzájemná podpora.

Eva: Často se mezi námi něco stane a pak jedna z nás musí být ta odvážnější, která to otevře, řekne: „To se mi nelíbilo.“ A potom tím projdeme a pocítíme osvobození a radost. Tyhle věci se děly i dřív, ale my jsme jen chodily okolo a hromadilo se to. A je veliká krása, že to řekneme i s tím strachem - prostě se to otevře, promluvíme si o tom, někdy si i popláčeme...

Tereza: Nebo necháme ten konflikt, aby se děl. Když dojde ke konfliktu, někdy ho neumíme hned vyřešit, ale naučily jsme se, že je možné v něm zůstat, vědomě si říct: „OK, teď máme konflikt a ještě chvíli to tak může být.“

Ale žádná z vás se neuzavře do nějaké křivdy, což se běžně ve vztazích mezi lidmi děje.
Tereza: Ano, žádná z nás se „neurazí“!
Eva: Je to velmi citlivé a je to krásné - většinou posléze...
Tereza: Je to i hodně osvobozující. Vztah mezi mámou a mnou je v mém životě hodně důležitý a strašně moc se skrze něj učím.

Jiné vztahy jsou ale přece také hodně důležité, třeba vztahy partnerské.
Tereza: Samozřejmě. Rozdíl je v tom, že partneři můžou přicházet a odcházet, ale maminka ne. V tom je toto učení ještě daleko silnější než s někým jiným, protože ona nemůže odejít. I kdyby zavřela dveře a řekla: „Už nikdy tě nechci vidět,“ je to pořád moje maminka a náš vztah zůstává.

To je pravda, matku máme každý jenom jednu, jinou nikdy mít nebudeme.
Tereza: A uvědomuji si, že je to veliký dar toho vztahu - že nás to v něm přidržuje: „Tady se budeš učit.“ Prostě se musíme učit, ale máme na výběr, zda se budeme učit dobrovolně a hladce, nebo jestli se vůči tomu budeme uzavírat a bránit, obviňovat druhého a žít křivdu. Vztahy s rodiči a se všemi příbuznými jsou úžasné v tom, že tito naši blízcí za všech okolností zůstávají, pro tento život jsou daní. Vztah s matkou prostě můžeme vidět buďto jako kouli na noze nebo jako veliký dar, protože jsme s ním stále konfrontováni a nemůžeme utéct - a to je super!

Eva: Třeba moje maminka je už dvacet let mrtvá a já jsem si s ní urovnala vztah až v posledních letech. Teprve postupně mi docházelo, jak moc jsem ji milovala, aniž jsem to vlastně věděla. Takže můžu říct, že nikdy není pozdě, vždy je dobré se na vztah s maminkou podívat, vždycky ho můžu jakoby „opravit“. Prostě matka byla taková, jaká byla a já jsem dostávala to, co jsem dostávala. A buď ve mě může roky zůstávat hněv, že mi nedala to, co jsem chtěla a potřebovala, nebo pochopím, že mi dávala to nejlepší, co mohla a uměla a já jsem to jen možná neuměla přijímat.

Ano, každá maminka dává to, co má a co umí...
Eva: A nejlíp, jak může. Pro mě to bylo hodně objevné poznání. Spolupráce s Terezou na tomto tématu mi otevřela srdce. To je vlastně cíl těch workshopů. A přijít může jakákoli dcera, i když je maminka už třeba dávno mrtvá.

Tereza: A mám na srdci ještě jednu věc - jsem už ve věku, kdy nás, dcery, začínají maminky hodně potřebovat. Často slyším od svých vrstevnic, jak se zlobí na svoje nemohoucí maminky, že jsou bezmocné, že je pořád honí, že je nikdy nepochválí, že jim nic neudělají dobře. Ale já z toho cítím takové dětské nepřijetí - i když jsme si my, dcery, v tomto věku s maminkami často vyměnily role, je to jen zdánlivé. Ona je pořád moje matka a já ji nemám co vychovávat. Můžu ji jen milovat takovou, jaká je a dávat jí službu, kterou potřebuje. Jestliže chce dcera matce pořád dokazovat, že už je „velká holka“ a že se o ni postará, že to pro ni udělá, staví se do role většího. Která dcera si tohle v sobě nenarovná, pořád bude chtít uznat: „Podívej, jaká jsem šikovná.“ Ale matka ji stejně nepochválí, protože je stará, unavená, nemocná, už nemá nadhled, má jen ty svoje potřeby a svoje strachy.

A co „říkají“ workshopy vám, Terezo, při vašem mládí?
Tereza: Díky workshopům jsem si uvědomila, že když maminky přivádějí na svět děti, jsou mladé. A mě to pomohlo v obrovském soucitu k tomu, jak jsme to spolu prožily, když já jsem byla malinká a máma byla mladá. Mamince tenkrát bylo méně, než je teď mě a ještě žádné dítě nemám. A uvědomuji si, jak já se dnes lecčeho bojím, tápu, jsem nejistá, a přitom mám víc možností a informací, než měla máma tenkrát. Když si představím, že bych já dnes byla pro nějakou malou holčičku ta velká maminka, která všechno ví, dává mi to obrovský soucit a říkám si, jak byla vlastně úžasná a jak to všechno zvládla. Takové „cestování v čase“ otvírá srdce a boří představy dcer o tom, jaká by ta jejich máma bývala měla být. Otvírá nás to soucitu k její lidskosti a nedokonalosti, která je dokonalá.

Eva: Pro mě bylo také překvapující, jak byla moje maminka mladá, když jsem se jí narodila - to nějak nevidíme. A začala jsem si uvědomovat, v jakých poměrech a situacích naše matky, babičky a prababičky žily. Vždyť já nemám vůbec co soudit ani co očekávat. A to je tak vždycky, každá matka byla mladá ve své době a my neznáme radosti a strasti jejího života. O těhotenství ani mateřství se třeba v době mojí maminky moc nemluvilo, prostě nějak přišlo a ona určitě dělala to nejlepší, co uměla.

Tereza: Hodně také cítím, jak je potřeba, aby se ženy spolu setkávaly. Mám pocit, že jsme strašně oddělené, myslím my, všechny lidské bytosti, nesetkáváme se na hluboké úrovni, nesdílíme, nezažíváme to patření k sobě.

Máte pravdu, rozhodně je to teď jiné, než to bývalo v minulých dobách. Vezměme si jenom silné ženské soucítění, když se narodilo miminko. Ženy spolu rodily i umíraly.

Tereza: Přesně, řešily spolu ženské věci, měly spolu ženské práce, praly prádlo u potoka, draly peří, dělaly spolu to, co my vůbec neznáme. Cítím to na svých kamarádkách, na nás, mladých ženách, jak nám „něco“ chybí. Proto jsem to začala s kamarádkami vytvářet - něco spolu děláme, masírujeme se spolu, povídáme si, sdílíme, dodáváme si to, co potřebujeme, v ženském kruhu. A i to je dar našich workshopů o matkách a dcerách, který je v ženském spolubytí, ve sdílení hluboce ženského světa, kdy se mluví o bolestech a radostech, o potřebách a očekáváních, o vztahu s matkou, o své hluboké a opravdové ženskosti - mám pocit, že to velmi potřebujeme.

Co jste si díky workshopům ještě uvědomily?
Eva: Že být matkou je opravdu krása, naplnění a někde hluboko v nás ta touha je, i když jsme úspěšné manažerky a ani si to nepřipouštíme. Nějaká část v nás po mateřství vždycky touží, ale často je to pro nás samotné nepřijatelné a nechceme si to dovolit, vždyť „já jsem přece dokázala, umím, dělám“...

Tereza: Já jsem zjistila, že mateřství je daleko hlubší touha než cokoli jiného a není jakoby diskutovatelná. Je hlubší než my, je to něco naprosto základního, je to skoro jakoby se nás to neptalo... Nejvíc jsem si to uvědomila v létě na Gozo, ostrově u Malty. Tam je prehistorický chrám bohyní. Bohyně jsou asi 6 cm velká torza sošek, které mají úzká ramena a obrovsky širokou pánev. A já jsem v tom chrámu seděla a tekly mi slzy, protože celou mojí bytostí vibrovalo: „Vítej, sem patříš...“ A bylo pro mě hodně důležité setkání s ženskou bohyní v její plodnosti, v mateřství, v pečující lásce, které ze své každodenní reality současného moderního světa vlastně neznám. Bylo úžasné vnímat bohyně se širokýma pánvemi, jimž se stavěly chrámy, což svědčí o velké úctě, kterou k nim lidé tenkrát měli, vnímat jejich prastarou hlubokou vyživující přítomnost - mám pocit, že to je to, co dnes také potřebujeme. Je mi líto, když moje těhotné kamarádky říkají: „To je hrozný, vypadám jako velryba, manžel se mi směje,“ a já přitom vidím, jak jsou krásné... Přijde mi to nepochopitelné a zraňující.

Schází se na vaše akce zhruba stejná skupina žen, nebo je pokaždé jiná?
Tereza: Je pokaždé jiná, ale mnohé ženy se vracejí.

Je zajištěna pro účastnice skupiny nějaká návazná péče, pokud je to nutné?
Tereza: My obě koučujeme, a jsme vždy k dispozici všem klientkám, takže nabízíme i návaznou individuální pomoc, podporu, provázení.

V jakých případech je třeba provázení nutné?
Tereza: Často se stává, že se ženě na workshopu něco otevře, něco se změní, a tím se změní i její vnější realita nebo spíš její vztah k vnější realitě. A právě v tomto období je hodně zranitelná a potřebuje o tom mluvit, zorientovat se.

Vím, o čem mluvíte - také jsem se svého času dostala do bodu, kdy jsem si připadala jako horolezec, který se dostal do takové výšky, že určité věci a skutečnosti jasně vidí. Jenže jsem nevěděla co dál. Zpátky jsem nemohla (a ani nechtěla), ale měla jsem pocit, že vytáhnout se výš a dál ke slunci už nedokážu...
Tereza: Téměř každý, kdo se do této fáze dostane, prochází určitým zmatením a než nový vztah k realitě upevní, je nejistý a potřebuje podporu.

Eva: Na workshopu si někdo sáhne na to, co cítí celou bytostí, že je pravda a že tam chce jít, ale pak přijde domů a je konfrontován se starou realitou před tímto poznáním. Někdy se přizpůsobí zase té staré realitě a je pak silně frustrován. Jak říkáte, neumí dál, a zpátky už nemůže a ani nechce.

Tereza: My klientky podporujeme, vyživujeme je zrcadlem lásky, aby mohly vystoupit z vnitřní sebekritiky, z pocitu selhávání a aby se mohly posunout směrem k sebepřijetí a sebelásce. Naše individuální práce hodně podporuje ženy, aby tyto pozitivní kvality uměly žít každý den svého života.

Jak vás vůbec napadlo dělat workshopy o matkách a dcerách?
Eva: Věřte, nevěřte, počátek toho je na poušti! Ta myšlenka se narodila na Silvestra 2008 na tuniské Sahaře.

Tereza: Od roku 2007 jezdím jako průvodkyně na Cesty do ticha Sahary, což je čtrnáctidenní pěší pouť saharskou pouští. A loni o Vánocích tam se mnou byla i maminka a mladší sestra.

Eva: A právě na Silvestra se skupina zdržela a vyrazila na cestu trochu později. Pamatuji se, že moje mladší dcera Pavla měla strach, že nedojde na místo, kde budeme nocovat, dříve, než zapadne slunce. Pouští totiž jde každý člen skupiny sám, má kompas a směr. Je to super, jdete sama a máte možnost se uvolnit, nahlédnout do svého vnitřního světa.

A tak jsme šly každá sama, byl nádherný den, poslední den v roce. Slunce skutečně dost brzy začalo zapadat. A já jsem právě odpočívala na duně a říkala jsem si, že už bych docela ráda někoho potkala. Šla jsem dál, a pak se „náhodou“ z pouště vynořila Tereza a za chvíli Pavla. Brzy se setmělo a my jsme šly vedle sebe, každá sama za sebe a přitom spolu. Docházely jsme do cíle, kde byl už zapálený oheň a já jsem měla pocit nesmírné velikosti. Vědomí, že patříme k sobě, mě jakoby neslo.

Tereza: I já jsem měla úžasný pocit, že nikoho netáhnu a nikdo netáhne mě, že stojím úplně sama za sebe, jdu po své cestě, a přitom velmi přesně vím, že vedle mě je moje sestra a moje máma, jdeme vedle sebe, patříme k sobě a jsme v tom neporazitelné.

-----------

Eva Kalinová (1954) je matkou tří dospělých samostatných dětí, patnáct let provázela lidi jako jejich finanční poradce a od roku 1996 se intenzivně věnuje svému emočnímu a duchovnímu rozvoji a studiu Enneagramu. Svoje klientky provází s hlubokou laskavostí a životní moudrostí. Více se o ní dozvíte na www.evakalinova.cz

Tereza Kalinová (1980) je dcerou Evy. Pracuje jako koučka a lektorka, píše a překládá. Vytváří prostor ke společnému učení o tématech týkajících se vědomého života, vědomého businessu a matek a dcer. Miluje saharskou poušť a provází po ní lidi, kteří se touží najít a sami sebe obejmout. Tereza provází své klienty s přítomností a citlivým srdcem. Více na www.terezakalinova.cz.

-----------

Termíny seminářů v MAITREI.