| 16.10.2007

Poslední dobou začíná být tématika ženství velice „in“ také v esoterických kruzích a nejen tam. Když se podíváte kolem, všimnete si diskusí o rovných šancích mezi muži a ženami, popularity genderových studií, podpory matek a alternativních způsobů výchovy dítěte atd.

Ženské skupiny v psychologicko-esoterické oblasti táhnou čím dál více žen a čím dál více žen je také nachází. Vzájemně se podporují v tématech jako jsou ženská sexualita, vztah k tělu, projevy emocí, vyjadřování pocitů, otevírání se důvěře atd. Nacházejí samy sebe v tanci, v rituálech, v povídání a ve sdílení svých životů. A to je dobře. Dlouhou dobu tento živý proud chyběl.

Když jsem spolu s přítelkyní začala svolávat jednou měsíčně ženskou skupinu a pracovat pouze v kruhu žen, začala jsem pátrat ještě dál. To, co mi chybělo jsem tematizovala a tím tématem byla a je „ženská spiritualita“. Začala jsem vést skupinu se slovy „jaká vlastně je ženská spiritualita“, „k čemu se my, vy, ženy modlíte…?“

Je to Bůh, Bohyně, je to Velká Medvědice, Velký Duch nebo naši předci? Je to naše totemové zvíře, Matka Země nebo Archandělé? Nebo je tam, kde je prostor pro něco většího, pouze tma, prázdno, chladno a miliony otazníků?

Dlouhou dobu byly ženy v této duchovní oblasti utiskovány a jejich přirozená spiritualita v dávných časech končila v plamenech na hranici. Když doba pokročila, mohly se stát služebnicemi božími, ale už ne kněžkami. Netěšily se respektu a úctě, jelikož byly „hříšné“ a na zem padlo to „proklaté jablko“. Zasvětily svůj život Ježíši Kristu, mateřské lásce a divokost a živost pramenící v jejich tělech byla potlačena. Byly jsme učeny svou spirituální cestu najít skrze muže, skrze kněze, ty rebelující z nás možná přímo skrze poznání Boha. Některé z nás byly naučeny, že nic dál neexistuje a tak se přestaly vědomě ptát. Naše duše ale toužila po nějaké duchovní výživě a i přesto, že se nakonec obracela k mužským přísným tvářím v kostele, nedostala tu správnou příchuť.

A tak nějak to v našich evropských končinách bylo a není nutné teď vyjít na ulici a začít demonstrovat proti mužské struktuře poznání boha. Nicméně se ptám, je ženám bližší mužský bůh nebo ženská bohyně? Nebo máme najít obojí? Možná jsou to pouze slova, která našemu podvědomí opisují nepopsatelný, nepolaritní princip „božství“, něčeho většího, něčeho přesahujícího…a jde pouze o to, najít spojení nebo nějaký přímý kanál ke komunikaci s tím, co je nám bližší.

Když jsem pátrala ve svých pocitech a zkusila popsat to, co vnímám jako „ženské božství“, našla jsem několik slov. Divokost, nespoutanost, prožitek, nepředvídatelnost, magičnost, přirozenost, živelnost, posvátnost, tajemnost, rituál. Otevření se tomu, co je uvnitř a co je stále přítomno. Sesterství. Podpora. Služba. Příroda. Je to jako neustálé chození v kruhu a přibližování a vzdalování se středu, kde je vše ukryto. Považuji za důležité to najít a být s tím v kontaktu. Je to prostor, nejen pro nás pro ženy, odkud dostáváme vedení a podporu, odkuď jsme přišli a kam se jednou navrátíme, místo, kde naše nejvnitřnější já pohltí nekonečno a pocit BYTÍ. Tady a teď, svobodně.

Tento článek si nečiní nárok na správná historická fakta, je to úvaha směřující především k ženským čtenářkám a já doufám a ze srdce jim přeji, aby se na chvíli obrátily a možná konečně pozdravily tu „velkou medvědici“, kterou mají v zádech…

Barbora Nádvorníková
http://www.eastwick.cz