H. Chvátalová | 16.09.2011

S Vratislavem Hláskem o koučích a koučování, o partnerství, ale také o rané pěstounské péči.

Pokud vím, věnujete se koučování, jste dokonce viceprezidentem pro profesní rozvoj International Coach Federation Czech Republic – Mezinárodní federace koučů v ČR. Jak byste definoval, kdo je kouč?
Kouč je ten, kdo neradí! Kdo naslouchá, kdo je schopen v člověku otevřít potenciál, vést ho ke změně, ale ke změně, kterou chce člověk sám, ne aby ho naprogramoval někdo jiný. Když koučuji pro firmy, firma většinou zadává jedno téma. A já dopředu upozorňuji, že další dvě témata si otvírá klient sám, že jsou individuální. Firma na to přistupuje, pokud chce skutečně kouče a nikoli školitele nebo lektora, protože chápe, že pokud se jejímu zaměstnanci zlepší osobní pocit, rodinné zázemí apod., profituje z toho samozřejmě i firma.

Firma má asi určitou představu, proč by její zaměstnanec měl být koučován. Zároveň ale nechává kouči volnost?
Jako kouč se nezavazuji k tomu, že člověk bude v určité oblasti lepší, ale že bude daleko lépe přijímat např. změny, chápat podstatu toho, co se po něm chce, jak třeba vést lidi, z té pozice, na které je, že si bude jistý sám v sobě. To je rozdíl oproti školiteli nebo lektorovi, který má jasnou osnovu a napíše výstupy – to a to bude klient po školení umět. Takhle koučink neprobíhá.

Jak se o vás firmy i jednotlivci dozvědí?
Většinou si mě nacházejí např. přes Mezinárodní federaci koučů v ČR, kde působím jako viceprezident, nebo přes www.maitrea.cz, protože působím v Domě osobního rozvoje MAITREA, kde vedle individuálních vedu i skupinová sezení. A především přicházejí na doporučení těch, kteří koučování či společná sezení osobně zažili. Nejvíc klientů tedy nepřichází proto, že to za ně platí nějaká firma, ale proto, že opravdu sami chtějí.

Řekl jste, že kouč je ten, kdo neradí. Co je tedy přesně koučování?
Kouč přistupuje ke klientovi jako k někomu, kdo nenese jenom problém, ale i jeho řešení.
Většinu nástrojů ke svému řešení má vyzkoušených, třeba v jiných oblastech svého života, v podstatě je zná, je odborník sám na sebe, na svůj život. To je ten nejdůležitější nástroj. U nás je bohužel velmi slabé povědomí o tom, co je koučování, někdy i dost zkreslené. Spousta různých konzultantů a poradců si totiž na vizitku či na své webové stránky jen připsala slovo „kouč“, a tím u nás tato profese jaksi zdevalvovala, aniž by lidé dostali příležitost ji vůbec poznat.

Kouč asi klientovi nepřináší mnoho nových technologií...
Nepřináší nové systémy nebo řešení, ale snaží se stavět na tom, co už má klient vyzkoušené, na co sám přijde, čemu věří. Podle mých zkušeností je to velmi účinný nástroj, který je postavený na rozvoji a otevírání potenciálu každého konkrétního člověka.
Na druhou stranu kouč může být i „mentorem“, ale ne v profesním smyslu, nebo v problému, který klient řeší, ale v tom, jak o něm přemýšlí, v tomto smyslu poskytuje i zpětné vazby. Může se objevit i jako „trenér“, ten, kdo pomáhá s technikou, ale zase nikoli v oblasti, na co je odborník klient - v jeho životě - ale v tom, co se dá vypozorovat z toho, jak se klient ke svému problému staví, jak jej vnímá. Může pomoci přesunout klientovu pozornost z pohledu do minulosti na pohled do budoucnosti, pomoci mu naučit se, jak si stavět cíle i jednotlivé kroky k nim. Obsah těchto kroků i samotných cílů je však vždy jen a jen na klientovi.

Je to zřejmě velmi vrstevnatá práce...
Ano, je. Kouč by měl na změnu polohy vždy upozornit a měl by si vyžádat svolení klienta, zda ho zajímá postřeh o tom, co se například v průběhu sezení děje. Musí umět vycítit, jestli je vhodné, aby vstupoval například do klientova ticha, protože pokud mu přeruší proud myšlení v okamžiku, kdy se mu vyvíjí řešení, nesplnil by roli kouče. V okamžicích, kdy si klient neví rady, většinou si nějaké „pošťouchnutí“, které ho aktivuje, vyžádá. To někdy vede k vystoupení z role kouče, ale vždycky to musí být s vědomím a se svolením klienta. A ani tehdy správný kouč nepředkládá jeden hotový pohled, ale nabízí k výběru z různých možností.

S jakými problémy k vám klienti přicházejí?
Většinou se problém nachází v trojúhelníku: soukromé vztahy – práce či podnikání – sebeprožívání. Obvykle se vyplatí zaměřit pozornost na všechny tři jeho vrcholy, neboť, zůstaneme-li u podobenství s trojúhelníkem, tak ten má každý z vrcholů propojený s oběma zbývajícími. Pokud se nepracuje ve všech třech oblastech současně, může se stát, že k řešení jen v jedné z nich se jde zbytečně složitou cestou, zatímco když se pracuje s těmito oblastmi jako celkem, nabídne se mnohdy cesta daleko jednodušší a přímější.

Je to vždy trojúhelník, tedy má ten životní obrazec jen tři vrcholy?
Samozřejmě, že ne, kolik lidí, tolik životních obrazců. Dalšími vrcholy mohou být třeba zdraví, vztah k rodičům, k autoritám, k dětem, představa své pozice ve světě apod. V našem kulturním prostředí však velmi často i ve složitých obrazcích při jejich podrobném popisu trojúhelník propojující tyto oblasti objevíme.

Jaké jsou základní koučovací principy?
Mezi ty nezbytné rozhodně patří vytvoření důvěry a bezpečného prostředí, efektivní komunikace zaměřená na naslouchání s vyjasňováním a účelným dotazováním a orientováním na budoucnost. Rozhodující je úcta ke klientově moudrosti a respekt k jeho vlastním řešením a podpora jeho schopnosti co nejdříve přenášet své nápady do reálných situací. K tomu je samozřejmě potřeba pomoci klientovi rozvíjet vlastní potenciál a chuť učit se... Výčet zdaleka není úplný, doufám ale, že poskytuje alespoň obrázek toho, v čem spočívá unikátnost koučování.

Jak sezení s vámi probíhá?
Převážně formou rozhovoru, který je především postaven na tom, že pozorně naslouchám. Naslouchám nejen slovům, ale i tomu, jak jsou říkána, jak se dotyčný při jejich vyslovení cítí, jak se cítí, když tato svá slova slyší ode mne. Je důležité používat slova, se kterými přichází, neboť je neříká nadarmo, má nějaký důvod, proč používá právě je. Když já jako kouč vnesu do procesu jiná slova, můžu úplně přeformátovat význam sdělení, to je důležitý nástroj i nebezpečná past. Proto je nutným principem koučovacího rozhovoru citlivé vyjasňování. A je-li klient motivován zkusit najít pro přesnější vyjádření toho, co má na mysli nová slova, často najednou říká: „No, když o tom teď přemýšlím takhle, tak mě napadá, že řešení vlastně není tak složité.“

Uvidí své situace z jiného úhlu pohledu?
Přesně tak, ale důležité je, že je uvidí ze svého jiného úhlu, který já jako kouč mnohdy ani nemůžu objevit. A najednou mu začnou vyskakovat řešení. Já se pak hlavně snažím ten proces podporovat, udržet člověka u jeho nápadu. Nenechat ho spokojit se s tím, že nápad přišel, ale najít cestu, jak ho zapojit do života.

Úkolem kouče je tedy podržet klienta u jeho nápadu?
Ano, rovnou nápad převést do něčeho konkrétního. Proto má velký smysl koučovací série pravidelných sezení po několik týdnů. Klient si nápady a myšlenky poznamenává a na konci sezení má plán kde, kdy a jak v příštím týdnu své nové nápady prakticky použije. A další týden už většinou ví, jak lehké či těžké bylo své nápady využít prakticky. Jeho život se přitom nerozrůstá o žádné složitosti, ale naopak se v mnohém stává jednodušším, vždyť klient okamžitě využívá své vlastní nové nápady, v situacích, které ho beztak čekají nebo dlouhodobě trápí. Toto je jedna z nejúčinnějších metod jak zlepšit svůj život.

Jaký pozorujete u klienta vývoj?
Vývoj ke zlepšení je tak rapidní, že když se po několika sezeních vracíme k zápiskům z prvního sezení, člověk se často diví, co to vlastně řešil a proč. Proto je tak dobré psát si poznámky a své pocity zaznamenávat. Nejlepší koučování proběhne tehdy, kdy se člověk na konci zeptá, co se vlastně stalo, kde přesně je ten výsledek. A já se zeptám: „Žijete spokojeně?“ „Ano.“ „A jaké to bylo před třemi měsíci?“ „No to byla hrůza, ale to už je strašně dávno.“ To je ten nejhezčí zážitek, jaký kouč může prožít.

To je úžasné, že tři měsíce můžou být „strašně dávno“.
Ano. A to člověk ten problém předtím řešil třeba dvacet let a sám by se s tím nejspíš dál pral ještě dlouho. Při práci s koučem nebo s někým, kdo ví, jakým způsobem správně podpořit toho, kdo své problémy řešit chce, to jde překvapivě rychle, týden od týdne, problémy se oloupávají, dostáváte se k vnitřním vrstvám a najednou se váš život odvíjí překvapivě lehce. A úspěšná koučovací série končí tak, že klient je sám schopný rychle a úspěšně řešit i další přicházející problémy.

V Domě osobního rozvoje MAITREA pracujete i se skupinami. Jakým způsobem vedete skupinovou práci?
Skupiny vedu podobným způsobem. Je samozřejmě rozdíl, když mluví jeden s jedním, může se na něj plně koncentrovat, věnovat se jeho světu. Podobně se ale dá vést pronikání všech těch světů, když se sejde lidí třeba patnáct. Začneme se poznávat, celý proces probíhá velmi aktivně. Lidé jsou do procesu vtaženi, není tam někdo, kdo přednáší a oni si zapisují, ale je nás tam patnáct, kteří sdílíme všechno, co se tématu týká, někdo i třeba odtažitě od tématu.
Staví se hodně na pocitu otevřenosti a důvěry a je zvláštní, že lidé, kteří přijdou poprvé do tak složité skupiny, jako je třeba Vědomé partnerství, a jdou tam se zábranou, najednou zjistí, jak jednoduše je možné ty věci otevřít, když je nastavený prostor důvěry, když nikdo nikoho nepoučuje a každý názor je platný. Žádnému člověku se nikdo za jeho názor neposmívá, naopak se z něj mohou všichni učit. Konkrétně u tématu partnerství je hodně zajímavé, když se sejdou muži i ženy v různých fázích partnerských vztahů - ti, kteří partnera teprve hledají, kteří vztah právě budují, kteří jsou na rozhraní, zda v partnerství setrvat, kterým se právě zhroutilo - a při tom, kdy téma partnerství společně sdílejí, jsou pozváni do netušených a přesto reálných světů tvořených zcela rozdílnými názory a zkušenostmi, a to jim může pomoci pochopit, jak odlišně vystavěný může být i svět jejich partnera.

Když jsem sama s osobnostním rozvojem před více než deseti lety začínala, ve skupinách, jichž jsem se tehdy účastnila, byly většinou ustarané ženy mé věkové kategorie, mezi čtyřicítkou a šedesátkou, po letitém traumatickém manželství, často i vážně nemocné. Brzy na to však do skupin přicházeli mladí lidé, kteří partnerství teprve hledali nebo stáli na jeho počátku. To mě nadchlo, že chtějí mnohé věci vyřešit dříve, než do vztahu vstoupí. Máte také takovou zkušenost?
Mladí lidé se na skupinách objevují často. Dělám vždy nejprve ukázkový večer, kam může přijít to „okouknout“ kdokoli. Pak následují tři večery pro uzavřenou skupinu, kde se budujeme prostor vzájemné důvěry a dostáváme hlouběji.

Jací lidé na první večer přicházejí?
Na prvním večeru se sejde i kolem třiceti lidí, kteří přijdou tzv. ochutnat. Občas je vidět, že někomu to vyloženě nevyhovuje a ten již pak nepřijde. Většinou je to člověk, který přišel hledat hotové recepty. Nebo to nevyhovuje tomu, kdo přichází s představou, jak by seminář měl vypadat, a když nemá očekávanou strukturu, tak ho to znejistí a najednou není schopen předvídat, co přijde.

Co lidé, kteří šli do ukázkového večera s pochybnostmi, a přesto jdou i do uzavřené skupiny?
To bývají lidé, kteří pochopili, že mohou všechna očekávání nechat za dveřmi. Že není podstatné, pro co tam jdou, daleko podstatnější je, že tam mohou přijít otevření. A už tento samotný zážitek, že můžu do věcí chodit otevřeně, je velmi účinný a je to krok k tomu, jak vstupovat i do dalších věcí. I kdyby člověk v rámci těch tří večerů neudělal ve svém partnerství nějaký větší krok, který očekává, určitě ho časem udělá, protože už ho udělal sám v sobě.

Vstupovat do věcí otevřeně, bez očekávání, bez konkrétní představy - to samo o sobě je pro partnerství důležité.
Přesně tak.

Ještě vám položím otázku ze zcela jiného soudku. Vy a vaše manželka jste jako první u nás přinesli myšlenku tzv. rané pěstounské péče. Oč jde?
Jde o pěstounskou péči na přechodnou dobu. Znamená to přijmout několikadenního novorozence rovnou z porodnice, aby nemusel být na dobu, než bude možné provést osvojení a předat ho adoptivním rodičům, umístěn do kojeneckého ústavu. V České republice prožije každé dítě, o které se rodiče nemohou či nechtějí starat, minimálně šest týdnů v kojeneckém ústavu. To je ochranná lhůta, kdy má matka, která se dítěte vzdala, právo svůj názor změnit. Podle zákona musí dát po této lhůtě znovu osobně souhlas k osvojení. Po šesti týdnech je však velmi obtížné některé matky sehnat. Jiné zase – většinou pod tlakem okolí – už podruhé souhlas s osvojením nedají, ale péče o dítě se stejně neujmou. Tím se celý proces protahuje.

Pro dítě jsou však první měsíce po narození rozhodujícím obdobím pro vznik schopnosti vytvářet pevné citové vazby...
Samozřejmě, to se dnes již naštěstí ví. Ještě před dvaceti lety se někteří odborníci domnívali, že uspokojení fyzických potřeb je to jediné, co dítě zhruba do čtyř měsíců potřebuje. Novější neurovědecké poznatky však říkají, že právě v tomto období se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na ně okolní svět reaguje, a buduje si schopnost vytvářet vazby. Když na tuto rozvíjející se schopnost nikdo adekvátně neodpovídá, přirozeně se naučí vazby nevytvářet, protože se mu to nevyplatí. A tak vzniká poškození pro celý život, které se velmi obtížně překonává.

Takže vám jde o to, aby dítě tuto důležitou dobu nemuselo trávit v ústavu, ale ve skutečné rodině?
Ano. My skutečně nechceme dítě, ale nabízíme službu. Zjistili jsme, že i když v ČR existuje přechodná pěstounské péče od roku 2006, téměř není využívána, a službu rané pěstounské péče u nás takto neposkytoval vlastně nikdo. I kdyby byl zákon co nejvstřícnější a všechno šlo hladce, vždycky vznikne nějaká prodleva, kterou kojenec v ústavní péči stráví. Tuto prodlevu je potřeba překlenout, proto jsme se do toho pustili.

Pokud vím, jedno miminko už jste předali adoptivním rodičům, o druhé se právě staráte.
Ano, první dítě, které u nás prošlo ranou pěstounskou péčí, už je u adoptivních rodičů, a naše rodina - tedy manželka, já i naše dvě dcerky, ale také prarodiče, kteří fungují tak jak babičky a dědové mají - už má v péči dalšího kojence. Jde nám samozřejmě o to, aby se z této služby stala běžná praxe. Nechtěli jsme udělat nic nestandardního, ale naopak ukázat, jak má vypadat běžný postup, který je pro dítě zdaleka nejlepší.

Jakou máte zkušenost s úřady?
Musím s radostí říci, že spolupráce s úřady od krajských až po ministerstvo práce a sociálních věcí byla výborná. Napsali jsme projekt a šli jsme na Krajský úřad Středočeského kraje s tím, že bychom chtěli přijmout dítě na dobu od narození do osvojení. Nechtěli jsme totiž postupovat přes nevládní neziskové organizace, ale rozhodli jsme se oslovit přímo sociální pracovnice a krajský úřad. Chtěli jsme zainteresovat státní správu a vyšlapat přímou cestu nejen pro nás, ale pro každého, kdo bude chtít podobnou službu nabízet. Všichni, s nimiž jsme na té cestě přišli do styku, reagovali skvěle. Prošli jsme všemi běžnými školeními a testy, což trvalo asi rok, a jednoho dne nám sociální pracovnice zavolala, že můžeme jet do porodnice pro novorozence.

A co na to „nejvyšší orgán“, tedy ministerstvo práce a sociálních věcí?
Ministerstvo práce a sociálních věcí to přijalo jako úžasnou věc. Na odboru rodiny a dávkových systémů s námi začali spolupracovat. Začátkem března jsme už přednášeli jak pro pracovníky krajských úřadů, tak pro nevládní neziskové organizace. Protože raná pěstounská péče jako součást pěstounské péče na přechodnou dobu by skutečně měla být profesionální služba, jsme velmi rádi, že návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který ministerstvo připravuje, to takto vnímá. Velmi bychom ale také uvítali podporu ze strany zdravotníků – aby přímo z úst lékařů také zaznělo, že není důvod, aby byli zdraví novorozenci a kojenci umísťováni do zdravotnických zařízení, jimiž kojenecké ústavy prostě jsou.