Lída M. | 23.09.2008

Kniha Daniela Golemana Destruktivní emoce - Rozhovory vědců s dalajlamou je napínavou reportáží „o spolupráci mezi vědou o mysli, starou stovky let, a ostře pronikavou neurovědou“.

Počínaje rokem 1987 dalajlama každoročně zval do své rezidence v Dharamsale vybrané západní a buddhistické odborníky, aby po několik dnů mohli nerušeně diskutovat o východním a západním vědeckém pohledu na jednotlivá témata, například na kosmologii a soucit.

V prologu ke knize Destruktivní emoce Daniel Goleman říká, že „dalajlama už předtím ve své knize Ethics for the New Millenium (Etika pro nové tisíciletí) navrhl vytvořit světskou etiku vhodnou pro světové společenství – ne pouze pro ty, kdo vyznávají nějaké náboženství – a vyslovil přání spojit všechny zdroje, východní i západní, které by mohly lidstvu v tomto úsilí prospět“.

Na jaře roku 2000 – na tomto v pořadí již osmém setkání buddhistů a západních vědců – tak po pět dnů probíhal intenzivní dialog o destruktivních emocích a dalších otázkách souvisejících s tímto věčným lidským problémem. Organizátor a účastník rozhovorů Daniel Goleman dostal potom za úkol věrně v knižní podobě převyprávět všechno, co se probíralo v této široce založené diskusi, hledající možností spolupráce mezi vědou a duchem v oblasti lidské emocionality.

Při výměně zkušeností mezi východními znalci buddhismu, praktikujícími již celá desetiletí, a špičkovými západními odborníky, zabývajícími se emocemi, včetně zástupce z řad filozofů, hledali účastníci odpovědi na otázky, jestli destruktivní emoce představují základní neměnnou součást lidského dědictví; co dává těmto pudům takovou moc, že přivádějí rozumné lidi k jednání, kterého později litují; jestli tyto emoce jsou podstatné pro lidské přežití a jaké místo mají v evoluci lidského druhu. A přirozeně hledali odpověď na to hlavní: jestli – případně jak – je možné je překonat.

Byli pozváni vědci s dostatečně širokou odborností a úhlem pohledu, protože bylo nutné, aby kolem stolu zasedli lidé „nejen se správnou šíří odbornosti, ale také osobnosti, které dokáží klást důležité otázky, aktivně se zúčastnit hledání odpovědi a s otevřeností zkoumat skryté premisy, které by případně omezovaly i jejich vlastní myšlení“. Obě strany přicházely, jak autor uvádí, jako učedníci i jako učitelé. Dalajlama byl jako vždycky ochotný naslouchat nejnovějším vědeckým poznatkům, ale i vědci „byli vystaveni alternativnímu paradigmatu myšlení – vhledu buddhistického myšlení, které po celá tisíciletí s neobyčejnou důsledností prozkoumávalo vnitřní svět člověka“.

Šlo o to hledat „praktické metody, které si lze vypůjčit z buddhismu nebo ze Západu, přičemž cílem je postavit program lekcí, jak žít s plnou pozorností a sebeuvědomováním, sebekontrolou a zodpovědností, s empatií a soucitem – jinými slovy s dovednostmi, které lidem umožní překonávat destruktivní emoce“.
O duchu, v němž se rozhovory nesly, Goleman říká: „Silný vliv na nás měl dalajlama… Díky jeho nenápadnému vlivu se něco, co začalo čistě jako intelektuální hledání, proměnilo ve sdílené osobní hledání pozitivních protiléků na destruktivní emoce… Především díky dalajlamově vyzařující vřelosti a lehkému vtipu se atmosféra tohoto setkání, které mohlo probíhat jako zkostnatělá výměna názorů, rychle změnila v neformální setkání…“ A konstatuje: „Otázky, které se tu probíraly, možnosti, které se naskýtaly, uvedly do pohybu něco, co se projevilo v následném setkání o několik měsíců později na Wiskonsinské univerzitě, na pozdější dvoudenní konferenci na Harwardově univerzitě a také v několika probíhajících vědeckých projektech…“

Velmi mě zaujal program PATHS (Promoting Alternative Thinking Strategies) pro děti od tří do sedmi let, prezentovaný Markem Greenbergem. Děti se učí, že naše pocity jsou důležitá informace, kterou nemáme přehlížet: že je třeba umět použít rozum a nepotlačovat emoce, ale zvážit je a pak o nich rozhodnout. Je velmi důležité pochopit, že všechny pocity jsou OK, ovšem chování může, anebo nemusí být OK. Znamená to, že se po dětech nechce, aby se emocí zbavily. Učí se, že při silné emoci je třeba nejprve se uklidnit: dítě si představí, že je malou želvičkou, která zatáhne všechny části těla pod svůj krunýř, a jakmile v představě vejde do svého krunýře, má klid a soukromí. Zhluboka se nadechne, třeba i víckrát, a pak si řekne, v čem ten problém je. A zvažuje, co s tím udělat.

Ani my dospělí často nedovedeme oddělit pocity od svého chování. Emoce podmiňují mysl, proto je třeba nejprve se uklidnit, abychom uviděli, co se děje. Mozek je uzpůsobený tak, že aktivováním logicky fungující části mozku se pozornost odvede od silné emoce a její intenzita se automaticky zmenší. Vznikne tak možnost uvědomit si různá řešení problému a máme šanci vědomě se rozhodnout pro některé z nich.
Program přinesl v praxi pozoruhodné výsledky. Ve školách, kde se děti naučily samoregulaci, se prokazatelně zmenšily projevy agresivity.

Setkání přineslo praktické plody i pro samotnou vědu. Buddhismus zkoumal mysl a její pozitivní možnosti celá tisíciletí, a to do neobyčejné hloubky a s velkou důsledností. Věda se tomuto oboru začala věnovat teprve nedávno. Tady se obě tradice spojily. 

http://www.alman.cz/knihy/001268/Destruktivni-emoce-Rozhovory-vedcu-s-Da...